Kde končí lidské síly, tam nastupuje odevzdání se do vůle Boží

Gn 22,1-18

Mk 9,2-10

2. neděle postní

První kniha Mojžíšova, Genesis, nabízí obrazy z prehistorie nejen izraelského, ale vlastně veškerého lidstva. Dnes jsme z ní slyšeli, jak Abraham, Boží vyvolený, ten, který proti vší logice a naději uvěřil Hospodinu, se těší a raduje z Božího daru. V kmetském věku se, pro svou víru, dočká vytouženého syna. Bible ne náhodou hovoří o jediném, milovaném synu.

A pak přijde kategorický Boží požadavek: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ a jdi do země Moria a obětuj ho tam, jako celoval…!“ To je neobyčejně krutý požadavek. A také krajně nelogický – nejprve je Abrahámovi dán syn, přislíbeno potomstvo, jehož „bude jako hvězd na nebi, jako mořského písku!“, a teď: „Jdi a obětuj!“ To nedává smysl, to je proti lidskosti, proti zdravému rozumu… Jenomže, neříká snad Hospodin: „Moje myšlení není jako vaše myšlení, moje jednání není vaše jednání?“ Abrahám, který má za sebou už tolik přesvědčivých důkazů o Boží síle a moci, o Božím milosrdenství, neuvažuje jako my a jde. Jistě ne bez vnitřních zmatků, bez otázek a pochybností. Důležité je, že jde. Že poslechne Hospodinův příkaz.

To byl Abrahám na hoře Moria. Poslechl Boží hlas – a Bůh zaměnil oběť jeho jediného, milovaného syna, za oběť beránka.

A o „pouhé“ dvě tisíciletí později se setkáváme opět s jediným, milovaným Synem, na jiné hoře a i zde zazní Boží výzva k poslouchání – „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“

V evangeliu jde o zcela jinou situaci, a přece zde můžeme najít paralely s Abrahámem a Izákem na hoře Moria.

K setkání se s Bohem, k zaslechnutí jeho slova, je třeba vystoupit z bezpečí údolí na horu. To má ostatně svoji „spirituální logiku“: k setkání s Bohem (i s božstvy u pohanů) dochází často a právě jen na hoře. (Nejvýznamnější horou setkání je bezesporu Sinaj – zde se setkává s Bohem Mojžíš, stejně jako Eliáš; v pozdější době Sión, vrch Jeruzaléma, což je právě ona hora Moria, kde stával Boží chrám.) „Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami.“

 Další charakteristika setkání s Bohem – samota. V hluku, uprostřed mnoha lidí a jejich hlasů, není hlas Boží slyšet. K naslouchání (a z něho plynoucího poslouchání) je zapotřebí ticha a samoty. „A byl před nimi proměněn.“

Proměněn, nikoli změněn. Proměna je cosi hlubšího, zasahující celého člověka, zejména jeho nitro. „Jeho oděv zářivě zbělel“ - nejedná se však „pouze“ o oslnivou záři vyběleného prádla (Bible není reklamou na prací prášky), jde o vnitřní světlo, záři Kristova těla, které prozařuje napovrch, skrze oděv. (Není to poprvé, kdy s v Bibli setkáváme se září, která vyzařuje z člověka, z jeho tváře, po setkání s Bohem. Viz např. Mojžíš, sestupující ze Sinaje po setkání s Bohem. Tady však jde o Božího Syna, toho, který vyzařuje Boží záři, který sám je Světlem.)

„Zjevil se jim Eliáš a Mojžíšem, a rozmlouvali s Ježíšem.“ Dva bibličtí velikáni, ti, kteří také „na hoře rozmlouvali s Bohem“. Ti, kteří vedli a učili Boží lid. Dva svědkové víry Božího lidu. Boží zákon vyžadoval ke stvrzení pravdy, k uzavření smlouvy, dva svědky. Zjevili se jim – a oni vědí, bez nejmenších pochybností, že jde právě o Mojžíše a Eliáše – toto „vědění“ přesahuje rámec přirozeného poznání. Bůh dosvědčuje pravdivost této chvíle, této události svědky z nebe. Sesílá největší postavy biblických dějin!

Petr je zmaten, snaží se „získat čas“, udržet tyto biblické postavy na místě a vyrovnat se s nastalou situací. Jeho reakce je možná úsměvná, nikoli však nepochopitelná: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“  (Zde ještě odbočka, která je možným vysvětlením Petrových slov: Evangelium časově zasazuje Proměnění Páně do doby „Svátků stánků“ – které tak dávají další smysl Petrovu výroku o postavení stanů.) A evangelista připojuje lakonické sdělení: „Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.“ Učedníci jsou ustrašeni – nikoli vyděšeni, ale ustrašeni – což může být stejně tak dobře přirozeným strachem z neznámého, jako projev oné „bázně Boží“, kterou zažívá člověk při setkání s Bohem, s Božími skutečnostmi.

A Bůh vstupuje na scénu v podobě oblaku – tak jako mnohokrát v biblických dějinách; oblak je symbolem Boží přítomnosti. Oblak zahaluje skutečnosti, oblak zastiňuje daný okamžik a zvnitra, „z oblaku se ozval hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Nepřeslechnutelný Boží imperativ. Bůh se, stejně jako při křtu v Jordánu, zjevně hlásí ke svému Synu, potvrzuje své „otcovství“ a přidává výzvu, příkaz na adresu učedníků: „Toho poslouchejte!“ Buďte ho, buďte jemu – poslušní!

 - Dosud Ježíš začínal svá zásadní sdělení slovy: „Slyšte!“ – a oni mu naslouchali. Byli „plni úžasu nad jeho slovy, protože mluvil jako ten, kdo má moc“. A nyní mají postoupit ještě hlouběji. Nejenom naslouchat slovům, ale poslouchat, tj., podřizovat se, jednat „po sluchu“ podle slyšeného, jednat podle slov Božího Syna a vzdávat se své vůle. Proč? Protože je to Boží, co víc, jediný a milovaný, Boží Syn. 

Oblak se nejspíš rozplynul, oni stojí a rozhlíží se kolem a vidí „jen“ Ježíše, tak jak jsou zvyklí jej vídat. Jsou ohromeni, plni otázek a nejasností, ale On jim, namísto odpovědi dá příkaz, aby o tom, co viděli, čeho byli svědky, mlčeli. Do doby: „dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“.

Ježíš opakovaně mluvil o tom, že bude trpět, dokonce ostatní evangelisté uvádí, že na Hoře proměnění rozmlouval s Mojžíšem a Eliášem právě o své smrti – a teď další nepochopitelné sdělení: „dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“. Co to znamená? Ještě nestačili vstřebat zážitek Proměnění a už další nepochopitelná slova: „dokud Syn člověka nevstane z mrtvých“. Vstát z mrtvých … co si mají pod tím představit? To všechno jim dojde až mnohem, mnohem později. Až budou stát Zmrtvýchvstalému tváří v tvář. Teď však jsou plni dojmů, plni otázek a nejasností. Ježíš je na každém kroku překvapuje, je tak jiný. Tak nepochopitelný a neuchopitelný. Toho poslouchejte! Kde končí rozum, nastupuje víra. Kde si nebudou vědět rady, tam se mají podrobit Božímu Synu. A až dosud, pro nás, pro všechny: kde končí lidské síly, tam nastupuje odevzdání se do vůle Boží. A je a bude lépe činit tak vědomě a dobrovolně, a ne z donucení a z rezignace. - Kéž by to bylo dřív, než vytištěno v záhlaví našeho parte …-     

Jiří Vojtěch Černý