Kde máte svůj nábytek?

Lk 12,13-21

Pondělí 29. týdne

Začátek dnešního evangelního úryvku, který je vyvřením sporu o dědictví, je mi, z kněžské, a nejen kněžské, služby, bohužel, docela dobře známý. Nejednou jsem byl na návštěvách v rodinách u umírajícího, či při domlouvání pohřbu zemřelého, nechtěným svědkem rodinných třenic, sporů a hádek o dědictví. Tělo zesnulého ještě pořádně nevychladlo, ale rodina si už vjela do vlasů kvůli jeho pozůstalosti. Věřte mi, mnohdy jsem byl naštvaný, mnohdy zhnusený a někdy jsem měl co dělat, abych se ovládl. A také, abych sám u sebe druhé nesoudil a neposuzoval. To po Ježíšovi je přímo, pro jeho autoritu rabbiho, požadováno, aby zaujal postoj soudce. Ježíš to však odmítá, nechce se snížit na úroveň lidských soudů a zaslepené spravedlnosti, On je mluvčím Božím a nejvyšším soudcem. Nenechá se zatáhnout do sporu bratří, a namísto očekávaného rozhodnutí, nabídne rozváděným bratřím a ostatním posluchačům kolem, podobenství. Podobenství známé a přesto v praxi tak opomíjené. Podobenství o chamtivosti, o nezřízeném hromadění majetku (a jen pod čarou, platí úměra, že čím má kdo více majetku a bohatství, tím chce ještě víc a více).

Jeho politováníhodným protagonistou je pošetilý boháč, kterému se urodí takový nadbytek úrody, že jej už ani nemá, kam dát. A tak se rozhodne, že vystaví novou a ještě větší stodolu, a bláhově se domnívá, že tím bude „za vodou“, že už má vystaráno a do budoucna už nemusí nic dělat a o nic usilovat. A tu se mu dostane od Boha šokujícího slova: „BLÁZNE, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?!“

To oslovení BLÁZNE je tak namístě! Jen pošetilý hlupák, ano, jen blázen, může stavět svůj život na pomíjivém majetku, na hromadění zbytečných krámů; na plahočení se za větším, a ještě větším majetkem… Na snaze užít si, mít plné břicho a vygumovaný mozek. (A u těch, kteří k majetku nadto přišli nepoctivě i vyprázdněné svědomí a srdce – a není jich málo…) Jen blázen! - a přece se tak zhusta jako blázni chováme. MÍT je pro nás víc, než BÝT. A co na to Ježíš? Přirovnává nás ke stejným bláznům, pokud podlehneme chtivosti a zbytečnému hromadění majetku - podtrhuji zbytečnému, a nebudeme usilovat o hodnoty duchovní, které jediné mají tu pravou cenu, a které nám nemůže nikdo ukrást, vytunelovat, zničit… Jsme na světě jen dočasně a neznáme dne ani hodiny. A tak by se nám mohlo, (nedej Bože!) stát, že jednou staneme před Božím soudem s prázdnýma rukama, zatímco naši příbuzní se budou prát o naši pozůstalost. A tak ještě si dovolím ještě jednou zopakovat Kristova slova, vždyť mohou být určená nám všem:

„Dejte si pozor, a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť, i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má…“

Jsme, podle učení církve, lidem putujícím; jsme zde na světě jenom poutníky. A tak, i když je už po turistické sezóně, na závěr řeknu jednu, řekněme turistickou, minipovídku:

Jistý bohatý turista přenocoval v kartuziánském klášteře. Udiven strohou výbavou cely, zeptal se mnicha, který jej provázel: „Kde máte váš nábytek?“ „A kde máte vy, vážený pane svůj nábytek?“, odpověděl mnich úmyslně na otázku otázkou?

„Já? No já tudy přece jen projíždím.“ „No právě“, odpověděl řeholník, „my jsme tu také pouze na cestě“.

Jiří Vojtěch Černý