"Kdo chce být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem"
Jer 18,18-20
Mt 20,17-28
Středa po 2. neděli postní
Ačkoli slova proroka Jeremiáše a slova Ježíšova v dnešním evangeliu odděluje půldruhého tisíciletí, mají mnoho společného. Ani ne tak, co do obsahu sdělení, jako do prožitku tolik bolestné, nevděčnosti a nezájmu těch druhých okolo; těch, ke kterým Jeremiáš, Ježíš, ale stejně tak i každý, kde je ochoten oběti pro dobro druhých, přichází a promlouvá. Odpověď je vždy stejná. Nepochopení, odmítnutí, zesměšnění, popřípadě násilné umlčení. To je odměna, kterou svět platí svým duchovním autoritám, všem hlasatelům morálních hodnot, norem a Božích přikázání…
V prvém čtení jsme byli svědky, kterak se prorok Jeremiáš dovolává Božího milosrdenství a Boží spravedlnosti: „Všimni si mě, Hospodine a slyš hlas mých protivníků! Má se snad odplácet za dobro zlem.!?“ Je to volání velmi naléhavé, Jeremiášovi jde o život a těmi, kdo osnují intriky a otevřené násilí, jsou nejvyšší představitelé národa, právě ti, kteří by měli Jeremiášovým varovným slovům nejvíce a nejpozorněji naslouchat. Je však snazší umlčet nepohodlného proroka, nežli si vzít jeho slova, jeho varování k srdci. Jejich slabošský postoj vyjadřují slova: „Pojďme a osnujme plán proti Jeremiášovi! Přece kněží nebudou bez rady, mudrci bez důvtipu ani proroci bez řečí.“ Jeremiáš, který je autentickým Hospodinovým prorokem a hlasatelem nepříjemných zpráv a Božích požadavků, dobře ví, že nemůže od lidí, od těch, ke kterým byl poslán, očekávat žádné pochopení a milosrdenství. Zažívá hořký a bolestný úděl všech Hospodinových mluvčích – je snazší a pohodlnější zacpat si před nepříjemnými slovy uši a jejich hlasatelům zacpat ústa, nebo ještě lépe, umlčet je navždy.
V podobné situaci se nachází i Ježíš v dnešním evangeliu. Jde cestou do Jeruzaléma a dobře ví, co jej tam očekává. A snaží se to sdělit svým učedníkům, těm, kteří jsou kolem něho: „Teď jdeme do Jeruzaléma. Tam Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali a ukřižovali ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“ Je snad možné vydat důležitější svědectví o údělu Mesiáše, Syna člověka? Toho, který teď kráčí prachem Judské pouště spolu s těmi, kteří byli už tolikrát svědky jeho zázračných činů.
S čím se však Ježíš setká? S pozorným nasloucháním?, s účastí? Jeho prorocká slova, výpověď o blížícím se dramatu utrpení s nimi nejenže nehnou, ale co víc, oni jako by ani neposlouchali. Handrkují se právě mezi sebou o teplá místečka v Božím království.
A k tomu všemu ještě prosba matky Zebedeových synů. Je sice lidsky pochopitelné, že jako máma chce pro ty svoje kluky to nejlepší, a Ježíš přece opakovaně mluvil o svém království. Tak, ať jsou v něm alespoň prvními náměstky. Je to sice trapné, ale ještě pochopitelné. Co však je urážející, je to, KDY to říká. Hned vzápětí, poté, co Kristus, jistě s velkou bolestí, mluví o tom, jaké utrpení jej zanedlouho v Jeruzalémě čeká. A ještě ani nedomluví, a už, bez ohledu na to, co zde zaznělo, matka Jakuba a Jana prosazuje své syny a domlouvá jim protekci. Tohle přece muselo Krista urážet, přímo bolet. On mluví o svém poslání a ostatní myslí jen na svá koryta. Přitom, kdyby jej pozorně poslouchali, kdyby méně myslili na sebe a více na toho, který stojí vedle nich, pak by nutně museli pochopit, jaká cena se platí za vstupenku do Jeho království. Ponížení, utrpení a smrt. Kdyby matka Zebedeových synů lépe poslouchala, o čem Ježíš před chvíli hovořil, pak by jí muselo být jasné, co mohou její synové po jeho pravici a levici očekávat: úklady mocných, násilí a nakonec mučednickou smrt. Jedním slovem: kříž. To je místo, kde Ježíš zvítězí a odkud bude vládnout. My si dnes, stejně jako Kristovi učedníci tenkrát, představujeme slávu a Boží odměnu jinak. A tak i nám, stejně jako jim, sděluje Ježíš následující slova: „Kdo chce být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“
Jiří Vojtěch Černý
