Kdo mu uvěřil?
Ez 18,25-28
Mt 21,28-32
26. neděle v mezidobí
Úryvku z prvého čtení, které spadá do období babylónského zajatství, předchází stížnost Izraelitů: „Naši otcové jedli nezralé hrozny a nám, synům, z toho trnou zuby.“ Hezký příměr, vyjadřující stížnost zdánlivě nespravedlivému Bohu, který trestá syny za špatné jednání a hříchy otců. Popravdě řečeno, stížnost by byla na místě, pokud by byla pravdivá. („Je to mé jednání, které není správné, nebo spíše vaše?“) Vždyť, proč by měli synové nést důsledky špatných rozhodnutí svých otců? Činů a jednání, na němž neměli podíl? (Konkrétně: proč nesou úděl vyhnanců a zajatců, když jde o důsledek toho, že jejich otcové neuposlechli Hospodinova varování i nabízeného řešení, které jim zvěstoval prostřednictvím Jeremiáše?) Jenomže, jak jsme slyšeli minulou neděli: Hospodinovo smýšlení a jednání je jiné, propastně jiné, než lidské. („Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou moje. Jako nebesa převyšují zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho.“- Iz 55,8)
Ezechiel tlumočí Hospodinova slova a uvádí vše na správnou míru: Každý je zodpovědný za vlastní skutky: „Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší“ (Ez 18,4) a přidává poučení, které jsme slyšeli: „Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost, zemře pro nepravost, které se dopustil a jestliže se zločinec odvrátí od zlých skutků, které spáchal, sám sebe zachrání.“ To je přece nejen spravedlivé, ale i milosrdné – každý neseme důsledky svých činů, nejsme determinováni nepravostmi druhých, na nichž nemáme podíl – a nadto, pokud „se odvrátíme“, tj. litujeme a zanecháme svých nepravostí a jednáme podle práva a spravedlnosti, nebude nám předchozí zlé jednání přičítáno. Ano, takový je Bůh – „spravedlivý a nejvýš milosrdný“.
Na prvé čtení volně navazuje evangelní úryvek, který začíná, můžeme říci kauzou, kterou předkládá Ježíš velekněžím a starším. „Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: Synu, jdi dnes pracovat na vinici. On odpověděl, ´mně se nechce´, ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl ´Ano, pane´, ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ Neexistuje jiná odpověď, že vůli svého otce vykonal ten prvý, byť po počátečním odmítnutí. Láska k otci a zodpovědnost zvítězila nad sobectvím a leností. Zato druhý: ´ano, ano´, a skutek utek. Odmyslíme-li duchovní poučení, které chtěl dát Ježíš těm, kteří se oháněli svým postavením těch jedině pravověrných a měli ústa plná Boha – cožpak podobné jednání neznáme i ze svého okolí? Těch mluvků, kteří se ohání svými zásluhami, postavením a kdovíčím ještě – ale kromě prázdných řečí za nimi není nic vidět a pak těch opomíjených, mnohdy nedoceněných, kteří „co na srdci, to na jazyku“, ale nakonec jdou a udělají, co je zapotřebí, aniž by to všude rozhlašovali. Myslím, že znáte ty prvé i ty druhé (a kam byste zařadili sebe sama, to si můžete nechat jako střípek zpovědního zrcadla). Ježíš, který vždycky míří hlouběji, než jen za potvrzení známých skutečností, říká toto podobenství tehdejším „náboženským profesionálům“. Právě těm, kteří si zakládají na tom, že jen oni slouží Bohu a znají nejlépe jeho vůli; že jen oni jsou těmi vyvolenými. Následující slova o tom, že „celníci a nevěstky ano, ti opovrhovaní veřejní hříšníci, je předejdou do Božího království“ je musela jaksepatří vytočit. Jak si vůbec může ten Nazaretský dovolit srovnávat je s tou lůzou …! To přirovnání je přitom tak trefné. Vždyť Boží království je otevřené všem, všem. Avšak favorizovaní jsou ti, kteří jsou pravdiví a upřímní. V tomto případě celníci a nevěstky. Ti, kteří jsou společností pokládáni za opovrženíhodné, vždyť jejich hříšný život je nabíledni. Zato zbožnost a dokonalost velekněží a farizeů je příkladná … opravdu? Ti, jejichž hříšnost je zjevná mají prostor k lítosti a kajícnosti. Ti, kteří jsou rovněž hříšníky (a kdo není?), ale svoji hříšnost si nepřipouští, se tím samým uzavírají tolik potřebné kajícnosti. Jsou jako onen druhý syn: „ano, ano, Pane, ale já přece nemusím na sobě pracovat, vždyť jsem bez hříchu, protože ti přece sloužím …“ To, že mluví jménem Božím, že nosí insignie Božích služebníků, ještě neznamená, že jsou opravdu Boží. Že Boha a jeho odpuštění nepotřebují. Potřebují – a o to více, ale ukolébáni svým postavením a společenskou prestiží, jsou jako onen syn, který se vztahem k otci ohání, ale nic pro něj, pro jeho království, nekoná. Vždyť „Boží království je mezi námi“, ale oni jsou těmi, kteří jej pro svoji pýchu a zaslepenost svými zásluhami nevidí. A proto je ti pokorní, ti obyčejní hříšníci na cestě do Božího království předchází.
Ježíš zakončuje svá slova, určená do řad velekněží a farizeů, poukázáním na Jana Křtitele. Byl tím, který jej nejen předcházel (tím se Ježíš nepřímo představuje jako Mesiáš, vždyť Jan je jeho předchůdcem), ale „který ukazoval správnou cestu“ (do Božího království). A kdo mu uvěřil? Kdo jej následoval? Celníci a nevěstky. Ti uznali svoji hříšnost. Ti šli cestou nápravy. Ne tak velekněží a starší. Ti měli svoji pravdu, svůj „patent na Boha“ a svoji dokonalost – a tak jsou podobni onomu druhému synu, který krásně mluví a nekoná. (Vposledku, ani jim není Boží království uzavřeno, vždyť je pro všechny. Ale nebudou v něm zdaleka první – jako na zemi, ale poslední. Vždyť přece „první budou posledními a poslední prvními.“)
Jiří Vojtěch Černý
