Kdybychom přijali do svého srdce Boha, ustaly by všechny hádky, spory i války

Sk 2,1-12

1 Kor 2,37.12-13

Jan 20,19-23

Seslání Ducha sv.

Dnes se spolu s celosvětovou církví scházíme, abychom oslavili slavnost, nad jiné významnou a důležitou. Slavíme jeden ze tří největších křesťanských, a původně židovských, svátků a právě pohled na židovský svátek Letnic – Šavuot, nám pomůže lépe prožít i křesťanské Letnice. Jako všechny svátky byl i tento původně svátkem zemědělským, oslavovala se jím první úroda pšenice a přinášela se jako obětina do chrámu. Základem liturgického roku, (u Židů, stejně jako u křesťanů) jsou velikonoce, svátky Pesah. Ty jsou připomínkou východu Židů z Egypta. Podle biblického příběhu po sedmi týdnech přišli k hoře Sinaj a dostali Desatero. A právě oslava předání Zákona, je duchovní náplní svátku Šavuot (=svátek týdnů), Na jejich připomínku přinášeli Židé do chrámu prvotiny své úrody, aby ji obětovali Hospodinu. To má také původ od svátků Pesahu – právě od něho napočítali sedm týdnů, podle přikázání z 5 knihy Mojžíšovy: „Odpočítáš si sedm týdnů. Od chvíle, kdy přiložíš srp ke stojícímu obilí (ječmene, který dozrává dříve a přináší se do chrámu o svátcích Pesahu) začneš počítat sedm týdnů. Pak budeš slavit Hospodinu, svému Bohu, slavnost týdnů.“ To je, řekněme, zemědělská náplň svátku Letnic. Duchovní obsah Letnic je oslavou dne, kdy Hospodin vyhlásil na hoře Choreb (Sinaj) svůj mravní zákon, Desatero. A to se odehrálo za hřmění hromů, blesků a kouře jež vystupoval z hory.

Desátý den po Nanebevstoupení Páně (tedy 50 den po Vzkříšení, po svátku Pesah) je Jeruzalém plný poutníků z mnoha zemí, aby rovněž podle přikázání Zákona („Každý z vás, kdo je mužského pohlaví se ukáže třikrát v roce před tváří Hospodina – při slavnosti nekvašených chlebů /Pesah/, při slavnosti týdnů /Šavuot/ a při slavnosti stánků /Sukkot/“. Dt 16,17) obětovali Hospodinu prvotiny úrody a připomínali si předání Zákona na Sinaji. Apoštolové jsou shromážděni ve Večeřadle (nejspíš totéž místo, kde se odehrála i Poslední večeře, v domě rodičů evangelisty Marka). Jsou plni očekávání, vždyť Ježíš jim slíbil Přímluvce (advokáta – ale také ad vocate přivolaný). A tu se odehraje scéna, která připomíná předání Zákona na Chorebu: „z nebe ozval hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům … ukázaly se jazyky jako z ohně … nad každým se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým …“ To je právě onen křest duchem svatým a ohněm, který byl přislíben už Janem Křtitelem. (Já vás křtím vodou. Přichází však někdo mocnější, než já. On vás bude křtít duchem svatým a ohněm.“ Lk 3,16)

Seslání Ducha svatého je dějinotvorným okamžikem, kdy zavřené dveře večeřadla rozrazil plamen Ducha svatého, kdy osvítil mysl a rozžehl srdce ustrašených apoštolů, to je ten okamžik, kdy se zrodila nová Kristova církev. To, co se začalo Kristovým křtem, se dovršuje o Letnicích. Duch svatý vytvořil nový lid, který se rozšířil po celém světě: společenství věřících v Krista, Kristovu církev.

Apoštolové, dosud skryti za dveřmi Večeřadla, rozráží dveře a vyráží do ulic Jeruzaléma, plni Ducha svatého, vybaveni darem jazyků, aby mohli hlásat, že nový zákon, vyrytý už ne do kamene, ale do srdcí těch, kdo uvěří v Krista. Všichni je slyší, každý jim rozumí. (Proto se slavnost seslání Ducha sv. slaví jako protipól zmatení jazyků v Babylóně, kdy si lidé přestali rozumět – nyní si navzájem rozumí a jsou sjednoceni.) Vystoupení apoštolů je strhující: „Ti lidé žasli, divili se a říkali: Tito, co mluví, jsou přece samí Galilejci. Jak to, že každý z nás slyší svou mateřštinu? Slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“ Slova se ujme Petr a zvěstuje jim Krista, ukřižovaného a vzkříšeného. Jen o pár veršů dál bychom mohli číst: „Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. Ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí.“ Na tři tisíce lidí! Slova jim vnuká a dar jazyků dává Duch svatý. Ten, který na apoštoly sestoupil – a stále na křesťany sestupuje. Nejen při křtu a svátosti biřmování. Neustále, ničím neomezen. Je jenom na nás, jestli jej přijmeme. Je oním ohněm, o němž si Kristus přál, aby už vzplanul.

Teolog Jan v evangelním úryvku mluví o daru Ducha svatého, když líčí první den nového stvoření - den Kristova vzkříšení. „Večer, prvního dne po sobotě, když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: Pokoj vám… Jako mne Otec poslal, tak i já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha sv.  Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Slyšíte: Přijměte Ducha svatého! Spolu s ním přijali apoštolové božskou moc odpouštět hříchy a tím přivolávat k životu lidi propadlé smrti hříchu. Dar odpuštění hříchů je darem Kristova vykoupení a dílem Ducha sv. A Duch svatý znovu a znovu sestupuje a dává hojnost svých darů. „Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch“ A v tomto jednom Duchu jsme si všichni rovni, vždyť tvoříme jedno Kristovo tělo: „Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože jich je mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme Židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.“ To byla slova sv. apoštola Pavla z listu Korinťanům, která jsme také slyšeli.

Kdybychom je vzali vážně, kdybychom přijali za své, že v Duchu svatém jsme všichni jedno, pak by musely ustat všechny hádky, spory, ano i války. Kdybychom přijali do svého srdce Boha, který je Láska. A Ducha svatého, v němž jsme si všichni rovni. Kdyby, kdyby…

Jiří Vojtěch Černý