Když nás všechny spojuje radost betlémské noci
Iz 9,2-7
Lk 2,1-14
Narození Páně – „půlnoční“
V evangeliu jsme vyslechli onen známý, a přece jakoby stále nový, příběh o narození Syna Božího, Ježíše Krista. Stejný proto, že se čte každý rok; nový proto, že každý rok je přece ten náš Štědrý den úplně jiný. U stromku se střídají stejné, leč starší, i docela nové tváře, někteří do našeho života přibyli, jiné z něj odešli, a ani prostředí nemusí být pokaždé jiné. Vždy je jiná atmosféra, jiná nálada a rozpoložení. Zkusme se tedy na tento příběh Svaté noci podívat také jinak. Třeba tak, že si protentokrát povšimneme polarity, dvou, až extrémních, rozdílů, které toto evangelium obsahuje.
Je zde světlo a tma; moc a bezmoc; bohatství a bída; zdánlivá síla, která je slabošstvím a slabost, která vítězí nade vším…
Reprezentují je zde mocný římský císař Augustus a bezvýznamný pár dvou otrhanců ze zapadlé, polopohanské Galileje.
Císař vydává nařízení, výnos, zákon – jak chcete. Jako obvykle, tak už to u vrchnosti bývá, zcela zbytečný a krajně pitomý. Sčítat obyvatele obrovské říše, kde každé válečné tažení a každá epidemie, a o ty nebyla nouze, naprosto znehodnotí jakékoliv sčítání lidu. Jak vidno, co do stupidity výnosů a nařízení všech těch císařů, králů, panovníků, presidentů, parlamentů, vlád, senátů, a jak se všechny ty nabubřelé instituce jmenují, se nic nezměnilo. Vždycky to odskáčí ti dole. To známe všichni z vlastní praxe, my se teď podívejme na hlavní protagonisty dnešního vánočního příběhu.
Josef a Marie. Josef teď, když je jeho žena na spadnutí – a jistě měl co dělat, aby přijal jeho prazvláštní početí, má na pilno. Zajistit a zafinancovat všechno, co s sebou přináší narození dítěte. A do toho ještě ono císařské nařízení. Nechat živnost živností a táhnout se přes Judskou poušť jenom proto, že si to přeje panovník. A Marie? Dovedete si představit, co musí žena ve vysokém stupni těhotenství zkusit cestou přes 150 km dlouhou? Dílem pěšky, dílem na oslu. A když už konečně dorazí, aby udělali zadost panské zvůli, přijde na Marii její hodinka. Co bylo dál, všichni víte. Nenašel se jediný soucitný hostitel, nenašlo se důstojné místo pro příchod Božího Syna na svět. V nouzi nejvyšší si museli ti dva chuďasové, ze kterých nic nekoukalo, najít útočiště v chlévě. (Onen vůl a osel, které umisťujeme do našich jesliček, měli nejspíš víc rozumu než císař, a víc soucitu než hostinští – zahřívali děťátko dechem svých nozder.) Trochu přeháním, já vím, ale atmosféra města Betléma v roce nula, byla nahony vzdálena dnešnímu třpytu, hojnosti a načinčanosti vánoční výzdoby. Byla realitou páchnoucího chléva, zimy a tmy. A přece, Boží láska si vyvolila právě toto místo. Právě z chléva – či jeskyně pro dobytek, vyšlo ono světlo, o němž psal staletí předtím prorok Izaiáš: „Obyvatelům temné země vzchází světlo…“ Světlo zazářilo z temnot, z mrazu beznaděje, ze vší bídy světa. Z temnot se dítě narodilo a stalo se: „Podivuhodným rádcem, mocným Bohem, knížetem pokoje, věčným vládcem…“
Sám Bůh, (on totiž Bůh je aktérem dějin veškerého lidstva, jeho jednání postrádá naší lidskou přemoudřelou logiku; Bůh je mistrem paradoxů, Bůh je nepřekonatelným geniem řídícím šachovnici celého Vesmíru) si zvolil pro příchod Svého Syna a našeho Spasitele takovéto nehorázné podmínky. Proč? Snad aby mohl být Ježíš blízký všem lidem. Všem, nejenom vzdělaným a mocným; nejenom věřícím, nejenom majícím peníze. Ježíš přišel pro všechny! A přišel na svět jako bezdomovec. A dále: Ježíš je skutečným vládcem všeho světa! A přece, přišel na svět v totální bezmoci malého dítěte.
Betlémský příběh je tak přijatelný všem, betlémský příběh je pochopitelný všem. Nad novorozenětem, ležícím na slámě, padají všechny předsudky, všechno kastování, povyšování, kádrování… Dítě na seně může oslovit všechny lidi bez rozdílu. Nejprve oslovilo pastýře od nedalekých stád (a ti také byli oněmi posledními z posledních, na okraji „slušné“ společnosti), posléze mágy z dalekého Východu a poté - po celá staletí a tisíciletí spojuje všechny lidi dobré vůle. (Právě tak, jak to stojí na nápisech nad našimi jesličkami). Může spojit i nás, i vás, všechny. Manžele, rodiče a děti, sourozence, sousedy; šéfy i podřízené; panovníky všech národů a vyznání. Tohle malé betlémské pachole to dokáže! (Vždyť u Boha není nic nemožného). A přece, nezmůže nic, pokud my sami nebudeme chtít. (Moc Boha spočívá paradoxně v tom, že je bezmocný proti svobodné lidské vůli.)
Zanedlouho si budeme navzájem přát a podávat ruce na znamení přátelství a vzájemného přijetí. Kéž by této noci, a nejen této noci, si dokázali podat ruce všichni lidé. Proč je to tak nemožné, když nám všem, všem zazářilo veliké světlo? Světlo lásky, míru, pokoje! Když nás všechny spojuje radost betlémské noci, v níž se světu narodil Spasitel, Ježíš Kristus, vládce všeho světa až do konce časů. (Na tohle proč? nám nedá odpověď evangelium, na ně si musíme odpovědět sami.)
Jiří Vojtěch Černý
