"Když něco končí, něco nového začíná"
Sk 1,1-11
Mk 16,15-20
NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ
Deset dní před Sesláním Ducha svatého (Letnicemi) slavíme slavnost, která má své trvalé místo v liturgii církve, a která je jedním ze stěžejních míst naší víry, přestože přesahuje možnost našeho vnímání, naší představivosti. Každoročně nasloucháme barvitému líčení této události, kdy Syn Boží „odchází k Otci svému a našemu“, ale moc moudří z ní, to si přiznejme, nejsme. Potíž není ani v Písmu, ani v Boží režii, ale v nás samých, v tom, že neumíme dobře přečíst Boží rukopis. Že vnímáme Boží díla pouze ve „frekvencích lidského myšlení a smyslů“ a duchovní smysl nám zůstává utajen.
Vstupní modlitba, začíná připomínkou Vzkříšeného Krista – a to je podstatné. Nanebevstoupení je úzce spjato se Vzkříšením (a Ukřižováním, které mu předcházelo) i s následujícím Sesláním Ducha svatého, na které nepřímo připravuje. Tato tři „zastavení“ na Kristově cestě jsou důležitá – nejen pro příběh jeho božského života, ale především pro nás samé. Vzkříšením jsme i my povoláni k životu. Tak jako jsme byli ve křtu obmyti vodou křtu a stali se novým člověkem, při Vzkříšení vstaneme z hrobu svých hříchů. Nanebevstoupením získáváme v nebi přímluvce a pomocníka: „Když Bůh vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni.“ (Ef 2,4-6)
Vraťme se ještě na začátek dnešních textů, ke Skutkům apoštolů. Ty právě líčením Nanebevstoupení začínají. Navazují tak na Kristovy „čtyřicetidenní exercicie“, kdy se zjevoval svým učedníkům, ukazoval jim na smysl proroků a mluvil o Božím království. Posouval jejich myšlení od pozemského k nebeskému, od světského k duchovnímu. Každý kdo se se Vzkříšeným setkal, (a byly jich dle Skutků apoštolských stovky) v něm poznal nejen vzkříšeného Krista, ale především Božího Syna. Proto také může říci svým blízkým: „Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu.“ A právě nyní je na tuto skutečnost připravuje: „Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení.“
Jeho odchodem, z něhož budou zpočátku zmateni, vytvoří ovšem prostor pro jiného Přímluvce (ad-vocatus): „Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní.“ Tento křest Duchem však nebude sloužit pouze učedníkům, skrze něj - „až na ně sestoupí, dostanou moc shůry a stanou se jeho svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano, až na konec země.“ S darem Ducha svatého je spojen i požadavek svědectví!
Vraťme se ještě na vrchol Olivové hory: „… Byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí.“ Oblak je symbolem Boha – nevíme, jakým způsobem „byl vyzdvižen“ a nemá smysl po tom pátrat. Stačí – oblak jim ho vzal z očí – Bůh jej zastřel a On, Boží Syn je vzat vzhůru – vzhůru, tam, kam situujeme Boží království. Kamsi nahoru, do nebes. A pak už stačí vyznat v Credu, v tomto shrnutí naší víry: „Vstoupil na nebesa a sedí po pravici Otce …“ Sedět po pravici – to je symbolické vyjádření nejvyšší úcty – sedět po pravici panovníka byl projev úcty, uznání – místo po pravici je nejčestnější. Patří jemu - Božímu Synu, který byl jako člověk Ukřižován, kterého se lidé zřekli, kterému se dostalo leda „povýšení na kříži“ a místo po pravici zločince.
Teprve spojení Ukřižovaného – Vzkříšeného – a Ježíše po pravici, dává smysl jeho smrti. Je to Bůh, který od Otce přišel na zem, který zde žil a zemřel jako člověk a znovu se vrátil k Otci. Sedí po Boží pravici. Sedět po pravici Boha smí jen Boží Syn. Své místo si vysloužil svým „ano“ k lidské bídě a poslušností k vůli Boha – Otce.
To má svůj význam rovněž pro nás – lidi, jako byl jistý čas i On, Boží Syn. On přece řekl na adresu učedníků (i naší): „Jdu, abych vám připravil místo.“ Skrze svůj křest patříme k Ježíši, i nám je vyhrazeno místo u Boha. Sv. Pavel později napíše: „náš život je s Kristem skryt v Bohu“ a v listě Efesanům: „… když jsme byli mrtvi pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jsme spaseni! Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme spolu s ním spojeni.“
Po Nanebevstoupení následují společné modlitby, společná volba apoštola Matěje; všichni jsou „společné mysli i srdce“. V takovéto jednomyslnosti a vzájemnosti očekávají slíbeného Přímluvce, Ducha pravdy. A on přijde. O Letnicích. A začne nová éra v životě lidstva. Ježíš, v síle a moci Ducha sv. působí (a do skonání bude působit) ve svých učednících a jejich následovních. O tom mluví Marek v závěru evangelia, když cituje poslední Kristova slova, těsně před Nanebevstoupením: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ …(Mk 16,15) … „Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela.“ (Mk 16,19-20)
Zatímco událost Nanebevzetí je pro nás jen stěží představitelnou skutečností, je seslání Ducha svatého realitou, v níž žijeme svůj křesťanský život. Tak, jako je nezachytitelné vanutí Ducha svatého, je mnohdy jen těžko zachytitelný jeho vliv na naše jednání, rozhodování, naši víru. A přece je pro nás tento vnitřní plamen Boží lásky, tento dar moudrosti, rozumu, rady, síly, bázně Boží a umění – a ono jeho darů zdaleka není jen toto biblické sedmero, ale nespočet - pro každou chvíli, potřebu a okolnost našeho života. A jsou naprosto nezbytné. Troufám si tvrdit, že bez darů Ducha svatého bychom snad ani nemohli existovat. Duch svatý však mohl přijít teprve poté, kdy Ježíš odešel k Otci. Takže to, co se učedníkům ve chvíli Nanebevstoupení mohlo jevit jako ztráta, bylo paradoxně jejich (a naším) obdarováním. Koneckonců, lapidárně řečeno: „Když něco končí, něco nového začíná“. Skončila Kristova přítomnost na zemi a začala éra Ducha svatého.
VENI, SANCTE SPIRITUS!
Jiří Vojtěch Černý
