Když prší psi
Žijeme se ženou a dětmi celý život na samotě na kopci u hájku a skalního jezírka. Místo velmi vhodné pro romantiku. Méně už pro vycházky s kočárkem. Což je u nás módní doplněk, kterým se zdobíme posledních třicet pět roků. Nejprve s dětmi, pak s vnoučaty. Za příčinou procházky proto jezdíme do zámeckého parku v Čechách pod Kosířem. Je tam překrásně. Nedivím se Josefu Mánesovi, že se mu tam líbilo. I nám se líbí. Vždycky, když jsme prošli s dětmi okolo rybníků, různých návrší a romantické věže mezi nespočetnými a rozmanitými stromy a keři na planinku, kde je altán se sochou mistra s rozmáchnutým štětcem a paletou, hráli jsme si tam na schovávanou. Moc míst, kam se schovat, tam sice není. Ale tím je hra zábavnější a má spád. I tentokrát o víkendu jsme tam zamířili. S dcerou Barborou, mámou pětileté vnučky Marušky a několikaměsíční Toničky, naší slečnou bíglovou a jejich půl metráku vážícím psiskem, stěhovacím bernským salašnikovem s náhonem na všechny čtyři.
Jako kdysi s dětmi, i tentokrát jsme si s vnučkou Maruškou a naší artrózou zahráli na schovku. Stovku pod deset vteřin jsme sice už nedali, ale i tak byla legrace. Ovšem i smutek. To když jsme Marušku zapikali a ona nevyhrála, ale prohrála. A já si uvědomil, jak je dobré pro děti hrát si na schovávanou. Naučí se, že se v životě jen nevyhrává a člověku někdy nezbývá, než zkousnout porážku. Po cestě zpátky jsme zašli do malé, skalnaté sluje ve stráni. Zatímco psi běhali okolo nahoru a dolů, já přemítal nahlas s Maruškou a její mámou, jestli tam žil dobrý nebo zlý obr. Anebo malý, hodný drak bez plamenů, aby si s ním mohly princezničky hrát. Manželka mezitím tlačila kočár s vnučkou Toničkou kdesi u rybníka. A pak to spadlo jako blesk z čistého nebe. Nikdy jsem ho sice neviděl, ale říká se to tak. Možná přesnější by bylo říct, že padaly trakaře. Anglicky se řekne, že prší psi. Za celý svůj už poměrně rozsáhlý život jsem nic takového nezažil a tak mě to ani nenapadlo. Že totiž nebezpečí nemusí přijít od vody (od zámeckého rybníka), ale od lesa (od zámeckého parku). Přesněji z nebe nad parkem. Když jsme s Maruškou a její mámou vylézali ze sluje, zašumělo to nad námi, jakoby prolétalo hejno dopravních čápů. V dalším zlomku vteřiny to zahučelo jako padající Boeing 767 a vzápětí se nám to zřítilo k nohám. Padesátikilový pes Dušan spadl z nebe. Zem zaduněla, skála se zachvěla. A my taky. Při představě co by se stalo, kdyby se zřítil o deset centimetrů vpravo, vlevo nebo dopředu. Protože tam všude jsme stáli my. A víc místa před vchodem do jeskyně nebylo. Přihodilo se to takto. Šťastně se probíhající Dušan se dostal na skálu nad jeskyní, porostlou splývajícím břečťanem. Ten ve své mladické nerozvážnosti považoval za pevnou zem, kterou břečťan nebyl. A nešťastného psa předal do náruče gravitace, která uplatnila pravidlo, že jablko nepadá daleko od stromu. V tomto případě, že pes nepadá daleko od svých pánů. Nebýt toho, že Dušan vážil díky přitažlivosti zemské při dopadu několik set kilogramů, usmáli bychom se tomu. Takhle nám úsměv zmrzl na tváři při vědomí, že by ten železniční vagon s uhlím ležel na někom z nás. Že to byl zázrak, že se nikomu z nás krom leknutí nic nestalo, je mi jasné. Já bych ale spíš rád věděl, jaké pokyny mají pro takové případy letoví dispečeři andělů strážných. Co dělat a jak zabránit jisté katastrofě, když prší psi.
Luboš Nágl
