Kéž by náš život byl krásnou písní chval a díků
NANEBEVZETÍ PANNY MARIE (20. neděle v mezidobí)
Ačkoli bychom nyní měli slavit 20. neděli v mezidobí, přesto neuslyšíme dnes nedělní texty, ale texty z dnešní slavnosti „Nanebevstoupení PM.“ Je to tím, že tato slavnost Panny Marie má, takříkajíc přednost, před nedělí (která je také liturgickou slavností.) Tak tedy k PM. Je bezesporu favoritkou mezi svatými, a to plným právem. Je jí zasvěceno nejvíce církevních svátků, nejvíce kostelů a donedávna i nejvíce žen nosilo její jméno.
Její život oslavujeme církevními svátky už od jejího početí, narození, zvěstování, navštívení Alžběty, narození jejího synáčka. Připomínáme si její asistenci při prvém zázraku v Káni i její bolest matky pod křížem, na němž umírá její syn. To všechno a ještě další události kolem Mariina života si církev připomíná, nabízí k oslavě i k rozjímání, ale jeden – a možná nejdůležitější okamžik jejího života je zakryt tajemstvím a mlčením. Smrt, tato družka našeho narození, není v životě Panny Marie zmiňována. Můžeme z této absence zaznamenané smrti Panny Marie odvozovat, že nezemřela? Těžko, to by bylo nejen proti logice života (s tou si Hospodin umí poradit, zejména u Matky svého Syna, jehož duchovní početí je rovněž zahaleno rouškou tajemství). Panna Maria nepochybně zemřela.
Kupř. v Jeruzalémě, městě kde žila, kde se nejspíš i narodila, se na Sióně tyčí chrám jejího zesnutí (benediktinské opatství Dormitium Beate PM) a podobně na úpatí, vedle Getsemanské zahrady, je pravoslavná svatyně jejího zesnutí. Ale na straně druhé, kolik je kostelů a chrámů, kaplí i kapliček, Nanebevzetí Panny Marie po celém světě. (To nikdo nespočítá.)
Tam, kde mlčí Písmo, tam nastupuje víra a tradice. A v případě Nanebevzetí Panny Marie je více než bohatá. Nanebevzetí Panny Marie je tajemstvím církve, je motivem tolika uměleckých skvostů; hybnou silou lidové úcty a nečetných modliteb. Také akademické sterility dogmatických pojednání, v nichž (teď mluvím za sebe) se mi vytrácí laskavá, chápající Mariina mateřská tvář. Nanebevzetí Panny Marie je výrazem starobylé úcty a víry Božího lidu. Lidu církve – proto může koncilní teolog Henri de Lubac o úctě k PM napsat: „Mystérium Mariino a církve patří k sobě, je to vlastně jediné mystérium. Jedno se dá vykládat druhým, ba lze říci, že jedno bez druhé (církev bez Marie), se nedá vůbec pochopit.“
S životem církve jsou provázaná i jednotlivá biblická čtení dnešní slavnosti: 1. čtení z knihy Zjevení nabízí obraz hvězdami korunované a přitom porodními bolestmi trpící ženy. Není toliko předobrazem Panny Marie, ale především samé církve, pronásledované a přece vítězné. Ve 2. čtení z 1. listu Korinťanům zaznamenává sv. Pavel nejstarší písemné svědectví o Zmrtvýchvstání Kristově (o 20-30 let starší, než jsou ta evangelní.) Kristus oslavený žije a je „logické“ že jej jeho Matka následuje do nebeské slávy. A nakonec evangelium, které je popisem setkání dvou budoucích Matek. Starozákonní, staré matky posledního proroka a novozákonní dívenky Marie, jež nosí ve svém neposkvrněném těle, pod srdcem Božího Syna, počatého prostřednictvím Ducha sv. Je tím samým nositelkou celé Nejsvětější Trojice. Zázračně počatá ze starých rodičů, zázračně oplodněná Duchem svatým – je možné, aby tato „živá monstrance Boha“ zemřela a rozpadla se v prach a popel, jako každý lidský tvor? To je nejčastější argument církevních Otců – nebylo možné, aby Matka Boží jen tak zemřela. A kde by pak byl její hrob? Proč o její smrti Písmo mlčí? Z těchto nezodpovězených otázek vznikla tradice a později dogma o „Nanebevzetí Panny Marie s tělem i duší do nebe.“ (Dogma, které vyhlásil 1950 Pius XII.) O dogmatech se nepochybuje, jsou nám dána k věření – a basta! Ale současný člověk se nespokojí s tvrzeními bez důkazů. Jak však dokázat tuto prastarou tradici víry? Dokázat ji nelze, na to je i ten nejvýmluvnější teoretik církve krátký. Tady je místo pro čistou, rozumářsky nezkalenou a upřímnou víru, a zbožnost Božího lidu. Toho, který na tento svátek přinášel na oltáře prostá kvítka polních rostlin i léčivých bylin; který od středověku konal procesí a světil na tento svátek úrodu polí a první ovoce. Prostí lidé vždy viděli v Marii zdroj víry, mateřské lásky a mocnou přímluvkyni u Boha. Zato lidé dnešní, konzumní a pohříchu ateistické doby, Marii navenek odmítají a přece, i oni ji nevědomky uctívají. Už třeba tím, že více či méně vědomě, hledají životní cíl. Hledají smysl života. I když se zdá, že tomu tak, v dnešní době a společnosti, která je nemocná právě tím, že smysl a základní hodnoty postrádá - není. Onu palčivou potřebu smysluplnosti, životní jistoty a oprávněnosti života, jsme nahradili krátkodobými a povrchními zástěrkami úspěchu, vysoké životní úrovně, módního střihu sobectví a patřičně si užíváme ve stylu: „nevaž se, odvaž se…“ Máme sice existenční potřebu BÝT – ale zaměňujeme ji za to: být někým; být něčím; být v obraze – a prostředky, které používáme, jsou přitom jen o tom MÍT – mít peníze, mít postavení, mít moc, mít pěkný dům, nebo alespoň byt, samozřejmě auťák… Nic proti tomu, ale tak se dostáváme do bludného kruhu života ze dne na den, života o ničem – pracujeme, abychom vydělávali a měli na to zaplnit volný čas pestrou škálou aktivit, a ve volném čase zase, namísto odpočinku a duchovní relaxace, pracujeme a vyděláváme, a tak pořád dokola – a hlavně se moc nevázat a chránit si svou pseudosvobodu, která je ve skutečnosti neochotou přijmout odpovědnost za sebe i druhé, atd. atp., a čas života nám plyne, a kam se vytratil jeho smysl?
Určitou odpovědí na tyto - a věřte mi, že zásadní, přímo existenciální, otázky, nám může být právě dnešní slavnost. Církev v ní dává křesťanskou odpověď na onu věčnou otázku po smyslu života. Dává více než dogma, než poučky a zbožné fráze, dává VZOR! Ukazuje na Pannu Marii a říká, že ona poté, co prožila svůj, sice nenápadný a tichý život; avšak život, v němž to nejpodstatnějším bylo bezvýhradné přijetí a naplnění Boží vůle, byla „přijata s tělem i duší do nebe“. Maria je v tomto dogmatu příkladem, je, živou, lidsky bohatou bytostí, která, po naplnění svého života, byla jako první vzata v plnosti do nebe. Stala se tak protipólem pramáti Evy, která nám jej zavřela; Maria, Matka Boží, nám jej, jako Matka církve, jako duchovní Matka každého z nás, otevřela! Aby nám ukázala, že život má smysl, že se nevyčerpá a nenaplní tím, čím budu tady na zemi, ale právě tím, jakým budu – protože jenom tato skutečnost je pro nás podstatná a před Bohem rozhodující. My si život, ani nebe, nekoupíme za žádné peníze – a přece, můžeme je získat zdarma, jako dar. Dar, na němž budeme spolu s Dárcem spolupracovat! Jak? – to nám ukazuje Panna Maria. Tato „žena oděná sluncem“; ta, která je „milostiplná“ a „blahoslavená, protože uvěřila“. Ta, na níž ukazuje Kristus, když říká: „každý, kdo plní vůli mého nebeského Otce je má Matka, má sestra, můj bratr…“ Od chvíle svého křtu jsme Kristovými bratřími a sestrami - a jako takoví jsme pozvaní do nebeského království. Maria, naše nebeská matka, nám příkladem svého života ukazuje cestu!
Víra v Nanebevzetí PM, víra ve vzkříšení mrtvých, činí naléhavou naši lidskou angažovanost tady na zemi: v povolání, v rodině, ve společnosti. Protože věříme v nebe, musíme brát vážně zemi a ze všech sil se pro ni angažovat. Protože věříme v život věčný, musíme naplno žít svou pozemský život s jeho dočasností. Protože jsme uvěřili v Boha Otce, musíme se vydávat ve svém zodpovědném rodičovství – otcovství a mateřství. Protože jsme přijali Ježíše jako svého Pána, měli bychom slyšet a poslechnout, když nám Panna Maria říká, stejně jako v Káni: „udělejte všechno, co vám řekne!“ Maria se otevřela Bohu a dala mu všechno, sebe samu, když řekla své: „ať se mi stane podle slova tvého“. Dívejme se na Marii jako na vzor, jako na živoucí příklad toho, že lze: „udělat, co nám Pán říká“, a že také lze svými životními postoji říkat: „Ať se mi stane podle slova tvého“.
V závěru dnešního evangelia, které líčí setkání dvou žen a také, obrazně, dvou epoch: starého a nového zákona; zazněla Mariina píseň chvály: „Magnifikat“. „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli!“ Kolik vřelosti, nefalšované radosti, je v této písni! Tolik, že musí ven, musí vytrysknout ve slovech chvály, díků! Tohle je píseň díků, chvály, života. Radosti a vděčnosti. Důvěry, víry a lásky.
Kéž by náš život byl také takovou krásnou písní chval a díků. Kéž bychom se, se stejnou oddaností a radostí utíkali k Bohu, děkovali mu; a samozřejmě se také obraceli k té, kterou si Pán vzal neporušenou v její pozemské kráse k sobě, a která se za nás, dáme-li ji prostor, přimlouvá.
Jiří Vojtěch Černý
