Kéž by naše smýšlení a cesty byly přímé
Iz 7,10-14
Mt 1,18-24
4. neděle adventní
Dnešní evangelium, je tak obsahově hutné, a přitom tak stručné. Chtěli bychom toho vědět víc, vždyť tady se nám otevírá jedna z nejdůležitějších událostí Kristova života. Anděl Gabriel už vykonal své nebeské poslání a sdělil jedné, zdánlivě bezvýznamné, nazaretské dívce poselství, že ona, právě ona, se stane matkou „Syna Nejvyššího, toho, jež bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky, jehož království nebude mít konce“. A Maria, tato „milostiplná“, toto poselství bezvýhradně přijala a otevřela se Boží plánu i Duchu svatému. Ten ji zastínil a ona vědomě prožívá své tajuplné mateřství. Nebeské poselství přijala, podrobila se Božímu plánu, ale je zde ještě ona lidská, přirozená rovina. Bezprecedentní způsob jejího početí nepřijmou lidé, a první, který je postaven před tuto skutečnost je její snoubenec Josef. Muž, jako každý jiný. Jak se má postavit k této „novině“. On, který dobře ví, že není biologickým otcem; on, který neporušil pravidla snoubenecké čistoty; on, který se může (celkem pochopitelně) cítit podveden? Naštěstí, jak zaznělo v evangeliu, je Josef „muž spravedlivý“. To je v biblické mluvě více, než jen to, že ctí právo. To značí muže ctného, dbalého Božích přikázaní a Jeho zákona, otevřeného pro vše přesažné, pro vše, co je Boží. Zcela určitě je zmítán pochybnostmi, ale snaží se uvěřit a pochopit. Z nenadálé situace vyvodí závěr: tajně propustí svoji snoubenku, aby ji uchránil potupy a hrozby kamenování. Raději se upozadí, „vezme na sebe“ důsledky této nepochopitelné situace, aby Marii chránil. To je postoj hodný velkého muže, silného muže, pokorného a milosrdného muže. A Hospodin, právě pro tento jeho postoj, do dané situace zasáhne. Teprve, až Josef učiní toto rozhodnutí, jistě ne bezbolestné, sešle svého anděla, aby mu přetlumočil svoji vůli, své plány, jež má s nimi oběma a s oním dítětem. „Neboj se k sobě vzít svoji manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dají mu jméno Emanuel, tj. Bůh s námi.“
A Josef, dosud pasivní, se tak stane aktérem Božího záměru seslat světu svého Syna, Spasitele a Vykupitele. „Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal.“ Josef uvěřil Božímu poselství, a tak nastolil pokoj nejen do svého srdce, ale i Mariina. Od této chvíle bude konat vše pro svoji ženu a její dítě. A nebude toho málo – již za týden si připomeneme narození tohoto Božího Syna a všechny strasti, jež je provázelo. Nic nebylo snadné, Bůh nenabízí přímé a jednoduché cesty. Josef bude důležitým aktérem Ježíšova života a přece, vždy upozaděný, mlčící, avšak jednající podle Boží vůle.
Josef andělské poselství o početí panny přijal. V prvém čtení jsme slyšeli o králi Achazovi, který je nepřijal. Ten, na rozdíl od Josefa, nebyl ani zbožným, ani spravedlivým. Odmítl potupné vazalství Asyřanům, a teď má nést důsledky. Proti Izraeli se srocuje vojsko okolních národů, a on je veliké tísni. Obrací se proto na Hospodina (ač s ním v životě nepočítal – ale kolik je takových, že Boha hledají, až když jsou v nouzi), aby mu dal ujištění, že jeho rozhodnutí bylo správné a nadcházející bitvu vyhraje. Izaiáš mu nabízí znamení, ale on zpupně odmítne, pod zdánlivou slupkou zbožnosti: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Hospodin, který vidí do srdce každého člověka, vidí tuto jeho pýchu. „Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i svého Boha?“ Achazovi se znamení dostane – jenomže úplně jiného, než očekává. On potřebuje slyšet ujištění, že rozhodující bitvu vyhraje a tady mu Izaiáš tlumočí, že „panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to je „Bůh s námi.“
Achaz toto poselství, toto znamení odmítá, ne však izraelský lid. Ten v těchto slovech vidí poselství narození Mesiáše, ke kterému se bude dlouhá staletí upínat. A když Maria slyší, že má z Boží moci porodit syna - Emanuele, nejvyššího krále, řekne k Božímu záměru své Ano. Stejně i Josefův kladný postoj je přitakáním tomuto dávnému proroctví.
Bůh, jemuž není nic utajeno, si volí ty, jež budou plnit jeho vůli. Vyvolil si Marii, vyvolil si Josefa. Avšak jejich přitakání musí být svobodné, vědomé a dobrovolné.
Stejně tak jedná Bůh i v životě každého z nás. Jsme slepí, nevědomí a chceme ovládat svůj život, být pány svých rozhodnutí. A Bůh nám dává prostor. Jde-li však v našem životě o věci Boží, máme-li být nástroji jeho Božské vůle, pak i nás staví před zásadní rozhodnutí. Nebudou mít, pravda, tak zásadní důsledky pro život této Země, jako mělo Mariino a Josefovo „ano“, ale budou důležité pro náš život. Bůh nenabízí snadná a jednoduchá řešení, ale ani se nám nevnucuje, a do ničeho nás netlačí. Očekává naši spolupráci, naše rozhodnutí, naše podrobení se jeho vůli. To není snadné. Jednak ji poznat, dešifrovat, a jednak se ji podřídit, když je zpravidla vždycky jiná, než ta naše. Vždyť Bůh chce často to, čemu se chceme vyhnout, co v nás vzbuzuje obavy, co je pro nás těžké. Ale hledáním snadných a vedlejších cestiček si komplikujeme život jen my sami. A Boží vůli beztak neunikneme. Kéž bychom měli otevřenost, přímost a spravedlnost Mariinu a Josefovu. Kéž by naše smýšlení a cesty byly přímé.
Jiří Vojtěch Černý
