Kéž by v nás byla neutuchající touha po životě věčném
1 Kor 10,16-17
Jan 6,51-58
Slavnost Těla a Krve Páně
Slavnost Těla a Krve Páně, patří k tradičním slavnostem v církvi a přece, jakoby překračovala hranice tohoto světa. Více, než kterýkoli svátek či slavnost, nám připomíná tajemství ustavičné přítomnosti našeho Pána, Ježíše Krista, mezi námi: co víc, doslova, uprostřed nás! Dříve tato slavnost mívala navenek slavnostní tvář, ba až triumfální charakter, ale ono to možná bylo i na škodu, protože všechna ta vnější výzdoba a pompéznost, překrývaly to nejpodstatnější – proměněný chléb v Tělo Kristovo, jeho živou, skutečnou přítomnost mezi námi. Vlastně, lapidárně řečeno, ono jde ve skutečnosti o „svátek kousku chleba“. Ovšem chleba, jehož moc a význam je dán slovy Páně: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“
V Janově evangeliu jsme slyšeli, jak byla pro Kristovy posluchače tato slova nestravitelná a pro jeho odpůrce přímo provokující. Nejinak je tomu i dnes, byť přes propast dvou tisíciletí. I když dnes mnohé slova o Kristu, o Jeho proměněném těle a krvi nechávají lhostejným; přesto jiné dráždí a chtěli by je vymazat z mysli lidí a křesťanské tradice. Někteří tato slova pro změnu berou jako nesmysl, který si prý církev vymyslela, aby obalamutila a zmanipulovala ty hloupoučké, kteří tomu uvěří… nebudu tyto postoje hodnotit, vím, že ve společnosti jsou, ale proč se jimi v tuto chvíli zabývat? Není vhodnější se raději sklonit před tímto vrcholným tajemstvím lásky Boha k člověku, kterým Eucharistie je?
Kdo z lidí stojí mimo svět víry, kdo nemůže či nechce přijmout pravdu o lásce Božího Syna, ten stojí nechápavě a bez porozumění před tímto tajemstvím. Tajemstvím neproniknutelným, nepochopitelným a přece bezvýhradně přijímaným těmi, kteří nehledají žádná rozumářská pro a proti a věří slovům Pána Ježíše: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky.“ „Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“
Svatý Pavel v listu Korinťanům zařazuje slova Kristova o Jeho Těle a Krvi, o tomto nebeském pokrmu vedoucím k věčnosti, do rámce mystického Kristova Těla, tj. církve. Píše: „Kalich požehnání – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když nás je mnoho, neboť všichni máme účast v tomto jednom chlebě.“
Svoji účastí na Eucharistii se stáváme součástí Těla Kristova, tj. církve, a o slavnosti Božího Těla (jak jsme zvyklí říkat) a církev – a to jsme přece my - vychází ze svých posvátných prostor – kostelů, aby, nikoli triumfálně, jako za starých časů, ale se skromnou a neokázalou tváří, ukázala těm vně kostela, v co věří, co je jí drahé – onu bílou hostii, chléb proměněný v Tělo Páně. Vždyť, podle slov Kristových, je to „chléb živý, který sestoupil z nebe.“ A také, aby se přihlásila ke své víře, že: „každý, kdo jí toto tělo a pije Kristovu krev, má v sobě život věčný a nese si zárodek naděje na vzkříšení v poslední den.“ Kdybychom neznali tato slova Kristova, pak by naše víra v proměněné tělo a krev byla jakousi útěchou a berličkou pro tento vezdejší život, spolu s prázdnou nadějí pro jakési blažené „něco“ po naší smrti. Bez těchto Kristových slov bychom byli ne nepodobni pohanům a Eucharistie by byla magickou bakchanálií. Ale my známe Kristova slova a věříme mu, když říká: „Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“
A tato slova tvoří základ naší víry. Slavností Těla a Krve Páně, tuto svoji víru veřejně vyznáváme. A i když tato slavnost v průběhu dlouhých staletí mnohokrát změnila svou vnější tvář a svůj charakter, nikdy nezměnila svou podstatu, svůj obsah. Průvody mohou být okázalejší, monstrance dražší a výzdoba velkolepější – a přece to vše nemá a ani nemůže mít vliv na to, co jimi oslavujeme a zviditelňujeme. Oslavujeme veliký, přímo obrovský dar Boha člověku a snažíme se přiblížit nesmírné tajemství. Tajemství LÁSKY. Lásky, která se obětuje do krajnosti a dává sebe sama pro ty druhé, aby oni mohli žít. To je EUCHARISTIE. Dar nebeského pokrmu. Dar andělského chleba. Dar života Božího Syna, Krista, který je v kousku chleba mezi námi. Uprostřed nás. S námi a pro nás. Podstatu tohoto daru jakoby potvrzují Kristova slova v evangeliu; slova, která bychom si měli připomínat neustále: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít na věky. Chléb, který já dám, je mé tělo obětované za život světa.“
Kéž by v nás byla neutuchající touha po tomto chlebu živém, kéž by v nás byla neutuchující touha po životě věčném.
Jiří Vojtěch Černý
