Kéž bychom byli nejenom fyzicky zdraví, ale rovněž zdraví i duchovně
Iz 35,4-7
Mk 7,31-37
23. neděle v mezidobí
Poselství dnešních biblických textů je radostné a plné naděje. Nedivme se, je v nich přece řeč o uzdravení. O tom, že ani vyhnanství, ani tělesný a duchovní handicap, nemůže Hospodinu a jeho Synu zabránit v jednání, vedoucímu k uzdravení a vnitřní svobodě.
V prvém čtení prorok Izaiáš přislibuje židovskému národu spásu a uzdravení v podobě otevření očí slepých a odemčených uší hluchých. Chromí vyskočí a jazyk dosud němý, bude jásat. A poté v evangeliu: Ježíš otevře uši a rozváže jazyk hluchoněmému.
Po čem asi nejvíce touží nemocný, invalidní a nemohoucí člověk? Dozajista po uzdravení, po čem jiném by mohl prahnout více. A právě takovým, slepým, hluchým, chromým a němým, je v Izaiášově vizi zobrazený Izrael, tento vyvolený národ. Nalézá se (8. stol. př.Kr.) v těžké, přímo beznadějné situaci. Žije ve vyhnanství, jeho příbytky (stany) jsou sužovány nájezdy, drancováním, a oni otročí pohanským národům. Kde je sláva Božího lidu? Kde jsou všechny Hospodinovy sliby? Není divu, že izraelité propadají beznaději a malomyslnosti. Že ztrácí víru a důvěru v Hospodina, vždyť realita zbídačení – materiálního i duchovního, je tak bolestná. A právě v tuto chvíli přichází, skrze proroka Izaiáše, slovo Hospodinovo. Přichází slovo povzbuzení a naděje. „Řekněte malomyslným: „Vzmužte se, nebojte se! Hle Bůh vám přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás.“
Vzmužte se, nebojte se. Nebraňte se Božímu očistnému, uzdravujícímu konání. Uvěřte! … a důsledek? „On sám přijde a spasí vás.“ Příslib, že Božím zásahem se jim dostane uzdravení: „Oči slepých se otevřou, uši hluchých se odemknou; údy chromého poskočí a jazyk němého zaplesá.“ Zde jde více, než jen o fyzické uzdravení nemocných smyslů a údů. Jde o uzdravení národa, který se navrátí do své země, aby opět viděl Hospodinovy divy; aby opět slyšel hlas Hospodinův; aby opět mohl kráčet po jeho cestách a chválit jej svými ústy. Je však třeba povstat, vzmužit se, odhodit okovy strachu. Uvěřit; proměnit svoji malomyslnost v živou naději; svoji ochablost a nedůvěru, skleslost a beznaděj vzkřísit životodárným pramenem víry a naděje, tak jako křísí pramen vody vyprahlou poušť.
Izaiáš nezná toho, kdo sám sebe, o dvanáct století později, nazve pramenem vody živé, ale už nyní jej zřetelně předpovídá, onoho Mesiáše; předvídá toho, který: „slepým vrátí zrak, němým hlas a hluchým sluch. Který uzdraví chromé“. O něm z vnuknutí Božího hovoří, jeho příchod ohlašuje. A ono se stane. Izaiáš je pravým prorokem. Ne falešným a samozvaným, jako ostatní lžiproroci kolem. (Tehdy i dnes.) A my jsme tak, díky naplnění proroctví, mohli být v evangeliu svědky Ježíšova jednání, jeho uzdravující moci.
Ježíš se, podobně jako Izraelité v prvém čtení, nachází v cizím, pohanském území. V tyrském a sidónském kraji, v oblastí Desetiměstí (Decapolis) směrem ke Galilejskému moři. A právě zde se vyplní Izaiášovo proroctví:
„Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku.“ „Přivedli k němu“ – kdo asi? Židé sotva, ti zde nežili. To sami pohané poznávají v Ježíši toho, který má moc uzdravovat. A sami vyvíjejí iniciativu a úsilí; přichází s nadějí a důvěrou. Kde se asi u nich vzala? „Víra je ze slyšení“, pronese mnohem později sv. Pavel, a tito pohané museli o Ježíši slyšet. Museli uvěřit. Tím samým předchází Ježíšovy soukmenovce, kteří ani přes zjevné zázraky Ježíši neuvěřili a nad Synem Božím se pohoršovali. (Znáte to: „žádný prorok není vítaný ve svém domě …“)
Přivedli ho k němu. A jsou plni očekávání. Ježíš se však zachová podle jiného scénáře, než mnohokrát předtím i poté. Odchází s hluchoněmým stranou, potřebuje odstup, ticho, soustředění. A pak koná. A opět jinak, než kdykoli jindy, jeho jednání připomíná spíše cosi jako obřad. Vkládá mu ruce do uší, dotýká se slinou jeho jazyka a otevírá mu je svým: „Effatha – Otevři se!“ A ústa hluchoněmého se otevřou. A on: „slyší a mluví správně.“ (Co to znamená? Slyší, co slyšet má a mluví tak, jak je zapotřebí.)
Hluchoněmý není Žid. Je pohan – a také proto s ním Ježíš jedná jinak. Prach země (materiál, z něhož jsme stvořeni) spojí se svými slinami, a slovem mu navrátí sluch i řeč. Nevyžaduje víru – ani v Boha, ani v sebe sama, jako ji zpravidla požaduje k uzdravení na území své země a u svých souvěrců.
V evangelním úryvku následuje Kristův příkaz, „aby o tom nikomu neříkali“. My mu rozumíme, přílišná popularita je pro Ježíše na překážku, paradoxně mu brání v jeho dalších zázracích. Jenomže. Copak mohl být Kristus tak naivní, aby nevěděl, že právě senzace a mimořádné události nedokáží lidé utajit, že se šíří rychlostí blesku? Proč vlastně vydává takový nesplnitelný příkaz? Nejspíš proto, že mu nejde o rozšíření své slávy coby zázračného léčitele, ale že jeho činy jsou pro něho cestou, jak ovlivnit a uzdravit nemocného ducha svého nevděčného národa, a jak jej přivést k víře v milujícího a milosrdného Boha. Přílišná popularita zázračného léčitele mu brání v hlásání radostné zvěsti a v ohlašování příchodu Božího království. To je to hlavní proč přišel, jako vtělený Bůh, na tento svět. Aby svět uzdravil, zachránil, spasil. Jenomže: jak zabránit lidem, aby mlčeli o tom, čeho jsou plní? Čím více je bude Ježíš vyzývat k mlčenlivosti, tím více a více budou mluvit. Že tím škodí jemu i sobě, jim nedochází. (Stejně jako nám, když často mluvíme tam, kde by bylo lépe mlčet a, což je horší, mlčíme tam, kde je zapotřebí jasného, přímého a důrazného slova a postoje …)
Dovolím si připojit ještě jednu myšlenku. Projevem každého živého tvora je to, že dýchá, přijímá potravu a roste. To jsou nezbytné předpoklady pro zachování života. Člověk je však více, než jen živočichem, než nejvyšším a nejdokonalejším savcem. Má spolu s fyzickým životem i život duchovní. Jeho projevem je víra (v Boha, nebo alespoň v „něco nad námi“) a život podle ducha (ať vědomý, či neuvědomovaný). A k němu je zapotřebí, abychom viděli – Boha v jeho stvoření; slyšeli – slova Boží, svědectví víry, a také chodili – v Hospodinových šlépějích a jako misionáři svého Boha („Jděte, posílám vás!). Co slibuje Hospodin vyvolenému lidu v zajetí: „Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou uši hluchých a chromý poskočí jako jelen …“ Co koná Ježíš: „vrací zrak slepým, hluchým dává sluch, otevírá ústa němých, uzdravuje chromé …“ A co potřebujeme my? Ač dobře vidíme – vidíme skutečně, co vidět máme? Necivíme na povrchnosti, namísto abychom hledali – a hleděli – na Boží tvář? Nenasloucháme zbytečným a jalovým řečem, nezahlcujeme si mysl nadbytečnými informacemi, namísto abychom naslouchali Bohu (ať přímo v modlitbě či prostřednictvím bohoslužeb, duchovní literatury, medií)? Neběháme za nejroztodivnějšími zážitky, za lžiproroky dnešní doby, namísto abychom následovali Krista a hlásali radostnou zvěst?
Což kdybychom do svých proseb, do svých tužeb, zařadili také prosbu o uzdravení – našeho vnitřního zraku, našeho sluchu – ale také našich úst, abychom, jako onen hluchoněmý z dnešního evangelia: „mluvili správně“. Abychom nebyli podobni těm, o nichž mluví Izaiáš, těm, kteří: „mají oči, ale nevidí; mají uši, ale neslyší; mají nohy, ale nechodí …“
Kéž bychom byli nejenom fyzicky zdraví, ale rovněž zdraví i duchovně. Vždyť duchovních invalidů je kolem nás (služebníky církve nevyjímaje) víc než dost!
Jiří Vojtěch Černý
