Kéž bychom byli šťastnými!
Sk 1,12-14
1 Pt 4,13-16
Jan 17,1-11
7. neděle velikonoční
Nacházíme se v závěru doby velikonoční, v tomto posvátném desetidenní, které otevírá Kristovo Nanebevstoupení a uzavírá Seslání toho, jejž Kristus slíbil. Ducha Utěšitele, Přímluvce, Pomocníka, onoho Dárce darů přemnohých. To, co je charakteristické pro tuto dobu, je ovzduší OČEKÁVÁNÍ. Není to však pasivní čekání s rukama složenýma do klína, ale naopak, odehrává se v intenzivní modlitbě, s rukama sepjatýma v modlitbě. A kdo se modlí, ten ví, jak náročná je to činnost. Ale pěkně popořádku. Lekce dnešní bohoslužby slova patří k obtížným pro pochopení a ještě náročnějším pro jejich uskutečňování v našem životě.
Nejprve nám prvé čtení ze Skutků apoštolských přiblížilo atmosféru po Kristově nanebevstoupení: „Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová, vzdálená jen sobotní délku cesty…“ Kristovi učedníci nezůstanou bezradně přešlapovat na místě, nepřidržují se křečovitě místa, kde se jim Ježíš zjevil naposled a mluvil s nimi. Ale ani se, přes svou nepochybnou bezradnost nerozprchnou, jako při Kristově zatčení a jeho křížové cestě. Oni za těch 40 dní po Zmrtvýchvstání ušli pomyslně dlouhou cestu. Cestu, která je sjednotila, cestu, která smazala všechny pochybnosti a vzájemné výčitky. SPOLEČNĚ se vrací do Jeruzaléma, ale nevystupují do chrámu, do samého středu náboženského života (jak by se dalo očekávat), ale vstupují do ticha a bezpečí jednoho z domů a jednomyslně se modlí. Toto je to důležité, to nejdůležitější. SPOLEČNÁ MODLITBA. Vždyť jim Ježíš koneckonců řekl, aby OČEKÁVALI Ducha Přímluvce, a oni už mají zkušenost nejen s tím, že Ježíš nikdy nemluvil „do větru“, ale i s tím, že jedině ve vzájemném společenství a modlitbě mohou obstát. Apoštolové jsou spolu, vytváří SPOLEČENSTVÍ PRVOTNÍ CÍRKVE, a jsou s nimi i ostatní, také ženy, které Ježíše doprovázely, a je s nimi dokonce i jeho matka – PANNA MARIA. Základem církve budou i nadále vždy apoštolové – (pozdější biskupové, kněží), ale také laici, muži i ženy. A vždy bude uprostřed nich MARIA – MATKA CÍRKVE. Zmínka o ní je opravdu důležitá: tím se poukazuje nejen na její úlohu v dějinách spásy, ale také i to, že je to právě ONA, kdo stmeluje a sjednocuje Kristovu církev. JEDNOTA je jedním z charakteristických prvků Kristovy apoštolské církve. A spojovat, tmelit a upevňovat ji bude: jednomyslná modlitba. Modlitba provází život prvních křesťanů, modlitba nemůže chybět ani v životě církve dnešní. Apoštolové po Kristově odchodu v ní očekávají příchod toho, kterého jim Ježíš slíbil. DUCHA SVATÉHO. Ještě neví, co bude jeho příchod znamenat, nic netuší o plamenech ohně, o jeho darech a charismatech. Ale společně vytváří tu jedinečnou atmosféru pro jeho příchod. JEDNOTU, SPOLEČENSTVÍ, JEDNOMYSLNOST. Duch svatý bude napříště sestupovat právě a jen na ty, kteří budou žít ve SVORNOSTI, v bratrském SPOLEČENSTVÍ, v otevřeném očekávání, v TOUZE po setkání s Ježíšem v Duchu a v Pravdě.
Sv. Petr v druhém čtení se k takovému společenství církve, prošlému plameny svatého Ducha obrací. Mluví sice o radosti, ale radosti zažehlé žárem pronásledování: „Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově… blaze vám, když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží…“ To je podivný důvod k radosti, pro nás by dnes byl zhola nepřijatelný. Radovat se z utrpení, urážek, pronásledování… Pro prvotní církev byla ovšem tato slova povzbuzením, pro ně trpět pro Krista nebylo obětí, ale radostí. Ztotožnění se s Kristem bylo prožíváno jako milost. Jako znamení přítomnosti Božího Ducha. Ony totiž dary Ducha sv. nejsou automatickou zárukou na bezproblémový život. Možná právě naopak. Svátost biřmování se uděluje dospělým – a k dospělosti se zraje nejenom životními zkušenostmi, ale také prožitým utrpením. (Ne však utrpením pro naši hloupost či naše hříchy, ale utrpením, které přináší postoj křesťana, zakotveného pevně ve víře a za svou vírou si stojícím.) Žít naplno víru, znamená o své víře svědčit - a svědectví Kristu s sebou vždy přináší nějakou formu utrpení. Trpět pro víru, pro Krista, sice nezbavuje bolesti z nepochopení a nepřijetí, ale dává sílu je unést, odpouštět a druhé, i přes jejich nepřátelské postoje, milovat.
V tomto duchu se nese i úryvek z evangelia. Ježíš v tzv. „Vele-kněžské modlitbě“, pronesené v předvečer svého utrpení, prosí Otce za ty, které mu dal, za ty, jež jsou Otcovi. Za ty, kteří ponesou zvěst o Otci, o jeho Synu, o lásce, o smyslu života i utrpení dále. A kdo pro svůj postoj křesťanů budou trpět! Ježíš prosí za CÍRKEV. Prosí za NÁS, za každého z nás! A naší odpovědí na tuto prosbu je ZŮSTAT V KRISTOVĚ LÁSCE. A to je možné jen v modlitbě, jen v církvi, jen za cenu OBĚTÍ. Obětí přinášených s láskou a s radostí.
Tertullián říká: „Šťastní, kdo znají Otce.“ Znát Otce není záležitost poznání a rozumu, ale vztahu. Tato „známost s Otcem“ zasahuje celého člověka, jeho srdce a city.
Kéž bychom byli těmito šťastnými! Kéž bychom se radovali z blízkosti Otce i Syna i Ducha sv. Kéž bychom byli křesťany nejen nedělní dopoledne v kostele, ale v každém, i tom sebevšednějším okamžiku svého života.
Jiří Vojtěch Černý
