Kéž bychom dokázali být k sobě navzájem vstřícní
Lk 2,1-14
Narození Páně - "v noci"
Rok co rok se na Štědrý den plní kostely na tzv. „půlnoční“ – a vůbec nevadí, že jen málokde je tomu opravdu o půlnoci. Důležité je že přicházíme do kostela a znovu a znovu nasloucháme onomu dojemnému příběhu o narození Božího Syna.
Ať věřící, či nevěřící, ať pravidelní, či jen příležitostní návštěvníci kostela, prožívají (alespoň si to myslím) tu zvláštní atmosféru této noci. Po celém světě tuto noc lidé naslouchají stejnému příběhu. Ten je na vánocích tím nejdůležitějším.
A tak vás prosím, zapomeňte teď na chvíli na stromečky, cukroví, dárky a všechno, co k našemu Štědrému dni patří, a z tepla i světla svých domovů se přenesme do chladné a tmavé noci, do zapadlého Betléma v Judských horách, v roce nula.
Navenek se neděje nic zvláštního. Betlém praská ve švech, vždyť panstvo si zase vymyslelo další rozmar. Sčítání lidu, k čemu to je dobrý? – a tak nezbývá jednomu páru z Nazareta než jít do města původu a tam se nechat zapsat. Vrchnost zavelela, co naplat. Maria je už na spadnutí a oni musí jít tu dlouhou štrapáci přes hory, podél Jordánu a pak zase vzhůru – neb jsou potomky z rodu krále Davida, a ten pocházel z Betléma. Nejsou sami, Betlém je plný lidí a kdo by stál o nějaké přivandrovalce. Sehnat někde nějaké přístřeší je nemožné. Dveře a srdce betlémských jsou beznadějně zavřená. Ještě, že kolem Betléma je plno stájí a jeskyní pro ovce a pastevce, když pro ně není mezi lidmi místo.
A pak, v noci, se narodí Boží Syn a začnou se dít věci. Noční nebe se rozzáří, andělé zpívají a zvěstují zprávu o tom, že se „dnes v městě Davidově narodil Spasitel, Kristus Pán“ Není bez zajímavosti a je velmi výmluvné, že těmi, kdož se tuto velikou novinu dozví jako první a kdo ji uvěří, nejsou žádní potentáti, král Herodes a velekněží, ale obyčejní pastýři, ti poslední z posledních.
Naše sladké koledy, načinčané jesličky a blýskavá výzdoba, ty nemají nic společného se syrovou realitou oné betlémské noci. Maria rodí svého prvorozeného v bídě, chladu; odmítnutá všemi těmi rádobyspravedlivými kolem a pokládá jej do jeslí. Jakoby tím už dopředu předznamenávala, že její a Boží Syn, nepřijatý a odsouzený těmi, kdo by měli být nositeli práva, bude přibit na kříž, a všichni jej opustí. Pod křížem bude zase jen ona, Matka bolestná. A ti, kdo v něho uvěří, budou zase ti nejobyčejnější, rybáři a jeho učedníci.
Ale nepředjímejme, teď máme vánoce, svátky radosti, jak zvěstovali andělé: „Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid, dnes se vám narodil Spasitel …“
Radost pro všechen lid – tedy i pro nás. I my se máme, můžeme, této noci radovat. A připomínat si, že: „nám, nám, narodil se“. A že i pro nás, pro každého z nás, přišel na svět – jako Spasitel, aby nás vykoupil, aby nás zachránil, aby nás spasil. O to v této noci a vůbec, celé době vánoční jde – o „narození Spasitele pro všechen lid“. To je to nejdůležitější na vánocích – a všechno ostatní, koledy, dárky, cukroví, kapr, stromečky – to všechno nám pomáhá svoji symbolikou více a hlouběji tuto krásnou dobu prožívat. Dobu sladkou jako cukroví, zarámovanou tolika světly a světélky – vždyť Kristus je světlo světa; - dobu, v níž jsme všichni obdarováni – vždyť Ježíš je tím největším darem, jaký mohl Bůh světu dát; - pod stromečky, které jakoby symbolizují onen strom života v ráji; - s koledami, které lidovým jazykem zpívají o Betlémském děťátku a hlavně (a kéž by tomu tak bylo) spolu pohromadě v rodinách, spolu kolem stolu ve vzájemné jednotě a lásce. Kéž bychom dokázali být k sobě navzájem vstřícní, pozorní, laskaví a ohleduplní. A co víc, kéž by nám to vydrželo i po vánocích. Ve dnech, kdy nám ti druzí polezou na nervy, kdy se budeme plácat ve svých temnotách a žádné světlo kolem. Ve dnech, kdy nám nebude do zpěvu a radost veškerá žádná. Ale i v těchto dnech je s námi Pán a my jsme milovanými dětmi; jsme rodiči, přáteli a máme tu výsadu, že v celém stvoření jsme těmi jedinými tvory, kteří mohou milovat. A radovat se. A děkovat …
Pokoj vám, vám, lidem, ve kterých má Bůh zalíbení.
Jiří Vojtěch Černý
