Kéž bychom se obrátili, dokud je ještě čas
Sk 3,11-26
Čtvrtek v oktávu velikonočním
Pokud jste včera naslouchali, či četli prvé čtení ze Skutků apoštolů, pak si jistě vzpomenete na to, jak Petr a Jan, cestou do chrámu, uzdravili v Ježíšově jménu chromého žebráka. Dnešní čtení pokračuje v líčení toho, co po tomto zázračném uzdravení následovalo. Uzdravený chromý žebrák ještě tančí radostí a chválí Boha, a co Petr. Ten starý Petr, jakého známe z evangelií, ten by se nejspíš cítil dotčený, že uzdravený nechválí jeho, nebo by se alespoň cítil opilý svým úspěchem při zázračném uzdravení. Jenomže zde je už jiný Petr. Po prožitku setkání se Vzkříšeným Kristem a po letničním zážitku už není tím starým Petrem. Sv. Petr, hlava první církve, už velmi dobře ví, že sám o sobě nemůže vykonat nic, jenom to, co skrze něho učiní Ježíš. A tak nadšení okolostojících svědků zázračného uzdravení využije nikoli k oslavě své, ale k oslavě Ježíšově. „Izraelité, proč se tomu tak divíte, nebo co na nás tak hledíte, jako bychom to udělali my vlastní mocí nebo zbožností, že tento člověk zas chodí?“
Petr využije vzbuzené pozornosti a začne kázat. A jak kázat! „To Bůh Abrahámův, Izákův, Jákubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoli on rozhodl, že ho propustí. Vy však jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky.“ Petr prošlý žárem Letnic se už za nic a za nikoho neskrývá, ale naopak, hlásí se ke Kristu, jehož je svědkem. A co víc. Jasně ukazuje prstem na všechny ty kolem, na náhodné návštěvníky chrámu i farizeje a členy Velerady kolem: „Vy jste ho dali zabít!“
Petr však nekončí jen u kritiky, neskončí jen u ukazování prstem, ale s láskou a pochopením pokračuje dále, v duchu milosrdenství Kristova. „Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil.“ Petr má slova omluvy pro Kristovy vrahy, dokonce, jakoby z nich snímal vinu, když říká: „Bůh to tak dopustil…“
Petr chce přimět posluchače, aby svého činu litovali a současně jim předat novou víru. Před Vzkříšením bylo možné a omluvitelné odmítnout Krista a žít podle starých pravidel Starého zákona. Ale nyní, po Vzkříšení, už není možné zůstat v nevědomosti. Není možné zůstat mimo, či na půli cesty. (Buď litovat, osvojit si kající smýšlení a přijmout Ježíše jako Mesiáše, nebo zůstat ve své zatvrzelosti, Ježíše odmítnout, ale tím se vyloučit ze společenství Božího lidu.)
Petr není jen prostým nevzdělaným rybářem od Genezaretského jezera. Je, ostatně jako každý Žid, vzdělaný v Zákoně a Prorocích, zná Písmo. Může tedy argumentovat slovy Mojžíšovými: „Proroka vám dá Bůh z vašich bratří.“ Oním darovaným a vzkříšeným prorokem je JEŽÍŠ. Právě toho je třeba přijmout a poslouchat… „Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny…“
V závěru Petrovy řeči je i důrazné varování: „Poslouchejte ho ve všem, co k vám bude mluvit. Kdo by však onoho proroka neposlouchal, bude z lidu vyhlazen!“ To jsou silná slova, být vyloučen z Božího lidu, z národa svatých, to není vůbec maličkost. Znamená to být živou mrtvolou, vždyť u Židů je občanský život úzce provázán s náboženským. Být vyloučen ze společenství, znamená být mimo hru a živořit na okraji všeho dění, bez Boha a bez chrámu. Proč to tolik zdůrazňuji? Protože to sv. Petr říká sice židovským posluchačům, ale v tuto chvíli vlastně už obráceným křesťanům. A křesťany, těmi jsme přece i my. Takže slova Petrova o přijetí Krista se všemi důsledky, o obrácení a změně smýšlení platí i nás! A stejně tak platí i nám varování o vyloučení ze společenství církve, nebudeme-li jako křesťané žít. Já nejsem a nechci být z rodu kárajících a hrozících kazatelů. Bůh sám jednou posoudí, zda nás od praktikující víry odvedla naše pohodlnost, lhostejnost, strach nebo nevědomost. Soud přísluší jen Bohu, já jen připomínám tato Petrova slova, stejně jako důsledky pro náš život, které z nich plynou. Kéž bychom se obrátili, dokud je ještě čas.
Jiří Vojtěch Černý
