Kéž dokážeme být stateční jako Kristus
Lk 4,1-13
1. neděle postní
Rok co rok, o první neděli postní, nasloucháme evangeliu o Ježíšově 40. denním postu na poušti – a rok co rok nás tento Kristův čin může nově oslovit. Vždyť odnést si do doby postní jen ono úvodní slovo evangelia: „Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel“, je příliš málo. Více užitku nám přinese, budeme-li si nejen klást otázky: proč, co, kde, jak – ale, vyjdeme-li, obrazně, spolu s Kristem na poušť a vedeni jeho vzorem, sjednotíme se s ním v jeho jednání, jeho postojích a, zejména, v jeho reakcích na ďáblova pokoušení.
Začněme třeba právě úvodní větou – Kristus se „nechá vést Duchem“; jedná pod taktovkou Ducha svatého, který, podřídíme-li se jeho vedení, bude mistrovským a dokonalým dirigentem našeho jednání, našich rozhodnutí a obtížných partií jedinečné skladby našeho života.
Jít na poušť – poušť, která je synonymem strádání, nedostatku, ticha a samoty, není výletem pro slabochy. Znamená vždy zkoušku, boj se sebou samým, se svými slabostmi, strachem – a s pokušením. (Přinejmenším utéci zpět do světa lidí a také do světa s jeho hodnotami, v nichž jsme se zabydleli.)
Ježíš, hned po svém křtu; křtu, v němž „na něj sestoupil Duch svatý“ odchází – veden týmž Duchem, na poušť. Nejde tam o své vůli, ze svého rozhodnutí – jde pod vedením Ducha a spoléhá se na jeho sílu a pomoc. (My často utíkáme před světem – spíše před povinnostmi a sebou samými, také na naše pouště. Ty nám však nepřinesou kýžené posílení, většinou naopak, protože odcházíme ze své vůle – a často i proti vůli Boží. Je důležité, abychom nechodili v životě podle své vůle – o své „svévoli“, ale nechali se vést právě Duchem svatým. Vždyť toho nám Bůh od chvíle našeho početí, našeho křtu, biřmování, dává jako spolehlivého průvodce. Pouze když se „necháme vést v poslušnosti, podřízení se Duchu sv. a Boží vůli, máme šanci dojít cíle – našeho požehnání i toho, že se staneme požehnáním pro druhé.)
Ďábel, tento Boží a náš protivník, nezahálí. Troufne si i na Božího Syna (tím spíše na nás) a ačkoli dobře ví, s kým má tu čest, začíná tím, že se snaží využít Kristovy tělesné slabosti a zpochybňuje jeho identitu Božího Syna: „Jsi-li Syn Boží …“ To je, alespoň dle mého mínění, ten nejsilnější kalibr pokušení. „Jsi-li Syn Boží“: tady se dotýká přímo podstaty Božího Syna. Snaží se jej vyprovokovat, aby své Boží synovství obhájil, dokázal. (Není náhodou, že stejná slova zazní rovněž ve chvíli Kristovy největší slabosti, kdy bude, bezmocný, ponížený a sužovaný nesmírným utrpením, viset na kříži: „Jsi-li Syn Boží, zachraň sám sebe, sestup z kříže!“) Nyní je Kristus zcela vyhladovělý a tak, jako Boží Syn, může snadno proměnit kamení v chléb – proč ne, nikomu tím přeci neublíží a dokáže, že „na to má“, že je vskutku Božím Synem. Jenomže, tím samým by vlastně své Synovství zpochybnil – protože by jednal v rozporu s vůlí svého Otce, a ďáblu by vložil trumf vítězství do rukou. Dal by přednost uspokojení přirozených, lidských potřeb, před Boží vůlí. (A zkorumpoval by i pojem postu – půst není o tom, že nejíme, půst je o tom, že si vědomě odříkáme z vyšší motivace to, co je nám příjemné, co sytí nejen náš žaludek, ale i naše emoce, mysl a ducha.) Kristova odpověď je citací slov Písma – Písma, které je Božím slovem, a na něj je ďábel krátký. „Nejen z chleba žije člověk.“ Ďábel se však nevzdává (platí obecně, dokud jej nezastaví sám Bůh, Boží Syn a Duch sv., není síly, která by jej odradila.) „Vyvedl Ježíše vzhůru (geograficky možná na „Horu pokušení“, obrazně, chce se rovnat Bohu, snaží se vetřít na jeho místo.) a ukázal mu všechna království světa“ (tento lhář a zloděj se staví na roveň Stvořitele) s tím, že „všechnu tuto moc a slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci.“ (Ďáblu nic nepatří, ale touží mít všechno, především naše duše, toto výsostné Boží vlastnictví). „Jestli se přede mnou skloníš, všechno bude tvoje.“ Drzost a opovážlivost ďáblova, je bez hranic, nabízí z cizího a chce za to „tak málo“, jen když se Boží Syn před ním skloní, tj. vzdá mu úctu, a stane se jeho otrokem. (My se, a to dobrovolně, klaníme kdejakým modlám, tyranům, závislostem – ne tak Boží Syn.) Ježíš má opět v ústech namísto odpovědi slovo Boží, dokonce hned prvního přikázání: „Je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.“ (Nic, nikdo nemá právo stavit se na Boží, první místo; Bůh je Pánem všeho a všech a upřednostňovat před ním cokoli a kohokoli, je největším selháním tvora vůči svému Bohu.)
Když Ježíš odolal pokušení těla i moci, ďábel na něho „vybalil“ nejsvůdnější pokušení – pokušení slávy. Zavedl Krista do Jeruzaléma, tohoto svatého místa, kde je Boží stánek; místa, které si vyvolil Bůh – a teď, abychom lépe rozuměli: celý Jeruzalém žije v očekávání Mesiáše, který vejde do svého chrámu. Je lákavé „přistát“ shůry doprostřed Božího města, v době příprav na největší židovské svátky Paschy – všem by bylo naprosto zřejmé, že právě Ježíš je Mesiáš – bez utrpení a oběti by byl přijat jako Boží vyvolený - Mesiáš. Vždyť se mu nic nemůže stát – ta „boží opice“ (dle Tomáše Akvinského) se troufá odvolávat na slova Písma, konkrétně 90. žalmu: „Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili, nosili na rukách, aby sis o kámen neublížil.“ Bez utrpení, bez oběti být hned přijat ve své skutečné roli Mesiáše – to je velmi lákavé. (Už ani neříká: „jsi-li Syn Boží“ – on dobře ví, že Ježíš je Mesiáš.) A teď stačí tak málo, svěřit se do rukou Otce (hřích opovážlivého spoléhání) a stanout rovnou na místě, kde je očekáván. Pokušení slávy je nejsilnějším ze všech. Pro nás – ne tak pro Ježíše. Opět si vezme na pomoc slovo Boží: Je řečeno: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!“
Ďábel, tento „otec lži“ musí kapitulovat a odchází. Ne však definitivně. Až přijde Kristova hodina, přijde i on, aby nastražil Božímu Synu největší pokušení – uniknout hroznému utrpení. Ježíš je však dobrovolně, z lásky k člověku a pro jeho spásu, přijme a tak ďábla porazí – a nás zachrání. O tom však bude řeč o Velikonocích, na něž se právě v době postní připravujeme. Čím více se budeme snažit – o půst, modlitbu, almužnu – tyto atributy postu, tím více budeme i my ďáblem pokoušeni. (Tady platí přímá úměra.) Ježíš nad pokušením zvítězil. Kéž v síle Božího slova, Kristovy moci a jeho příkladu, zvítězíme i my. Sami nad sebou. Nad duchem zla, který nás bude pokoušet, zkoušet, vnucovat se a podbízet. Kéž dokážeme být v takových chvílích stejně rozhodní, vytrvalí a stateční, jako Kristus.
Jiří Vojtěch Černý
