Kéž jsme na jeho příchod připraveni
Iz 61,1-20
Jan 1,6-8.19-28
3. neděle adventní
Slavíme, jak nejspíš víte, třetí neděli adventní, nazývanou „radostnou – gaudete“. Z liturgického pohledu je to patrno na růžové barvě ornátu a třetí svíce (není podmínkou); z biblického pohledu pak podle textů, které se vyznačují zvýšenou frekvencí výrazů a pobídek k radosti. Tak hned kupř. Vstupní antifona: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Pán je blízko!“
Důvodem radosti je tedy již blízký příchod Pána. Radost a očekávání ještě více graduje ve Vstupní modlitbě: „Všemohoucí Bože, očekáváme s vírou slavnost Narození tvého Syna a prosíme Tě: dej nám svou milost, abychom se mohli radovat z naší spásy …“ Zde je důvodem radosti narození Božího Syna a spása, kterou svým příchodem na svět přinese.
Izaiáš, tento adventní prorok, se obrací k Izraelitům do babylónského exilu, avšak dívá se výše a dále, než na pouhý horizont momentální neutěšené situace svého lidu. Svému lidu slibuje nejen na návrat na Hospodinovu horu (viz texty minulých nedělí), ale co víc, už zřetelně ukazuje na Božího Syna a Mesiáše. O tom vypovídají slova jeho proroctví: „Duch Páně, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mne Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto.“ Jasnější předpověď příchodu Božího Syna, očekávaného Pomazaného Božího - Mesiáše, dárce svobody, míru a pokoje, ani nelze dát. Ostatně, bude to sám Ježíš, který později tato slova vztáhne na sebe sama v nazaretské synagoze.
Ze hry nám ovšem nemizí ani Jan Křtitel. O něm mluví tentokrát Janovo evangelium: „Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.“
V textu minulé neděle, u evangelisty Marka, byl ještě tento Předchůdce bezejmenným, byl: „Hlasem volajícím na poušti: připravte cestu Pánu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu. Každé údolí, ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží. Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná.“ To bylo minulou neděli. Jan plní svoji úlohu Předchůdce, když ukazuje na toho, který jej bude následovat: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků.“ „Já vás křtím vodou, ale On vás bude křtít Duchem svatým.“
Evangelista Jan jde v představení Kristova Předchůdce ještě dále. Využívá dialogu, který s Janem vedou vyslanci Židů z Jeruzaléma (sami se tito náboženští předáci neobtěžují, či spíše neodvažují, za Janem přijít). „Kdo jsi? Mesiáš?“ „Ne!“ „Co tedy jsi? Eliáš?“ „Ne!“ „Jsi ten prorok?“ „Ne!“ – „Tak kdo tedy jsi? Co říkáš sám o sobě?“ Opět zazní téma Předchůdce - toho, kdo připravuje cestu – cestu pouští i vyprahlých srdcí. „Řekl: Já jsem hlas volajícího na poušti: Vyrovnejte cesty Pánu.“ Není tedy ten, koho očekají. „Ale proč tedy křtíš?“ Proč děláš to, co o Mesiáši předpovídal Izaiáš? Není křest, jako křest. „Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; ten, který bude křtít ohněm a Duchem svatým. Jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků.“
Ani Marek, ani Jan, nevkládají Janovi do úst jiná slova, než slova nesmírné pokory. Ten, za nímž táhnou zástupy z celého Judska a dalekého okolí; ten, o němž jde řeč po celém Izraeli a od něhož se tolik očekává, k němuž se upíná tolik nadějí, nepropadne laciné pýše, která se tak podbízí. Ne já! Ale tady, uprostřed vás je ten pravý. Ten, kvůli němuž jsem přišel. „Ten, jemuž nejsem hoden prokázat ani službu otroka.“ „Je tady. Uprostřed vás!“ Neznámý v davu. Ten, jedině ten vás bude křtít ohněm Ducha svatého. Vy ho neznáte, ale on zná vás. Kvůli vám přišel. Nedělá žádné revoluce. Žádná politická gesta. Je tichý a pokojný srdcem – a přeci Nejvyšší. Nedostižný. Syn Boží!
Tam na břehu Jordánu zazněla poprvé radostná zvěst evangelia. „Mezi vámi je ten, kterého neznáte. On vás bude křtít Duchem svatýma ohněm!“ „On je ten, který přináší osvobození, kdo obvazuje raněná srdce, kdo vyhlásí Hospodinovo milostivé léto.“
To je ta nejradostnější zvěst, která kdy mohla zaznít. Boží Syn je mezi námi! Proč? „Protože tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Co lze k těmto slovům dodat? Pouze to, co volá církev od pradávna: „Pane, přijď! Maran atha!“ A odpověď? „Ano, přijdu brzy.“ Až se naplní čas.
Ten vánoční se naplní už zanedlouho, ten věčný na konci časů, kdy? – nevíme. Ale Bůh vždy splní, co slíbil. Pán přijde! Kéž jsme na jeho příchod připraveni. A kéž jej nepřehlédneme, stojícího skromně v davu kolem nás…
Jiří Vojtěch Černý
