Kéž jsme otevření radostné zvěsti, jíž je evangelium
Sof 3,14-18
Flp 4,4-7
Lk 3,10-18
3. neděle adventní
Třetí neděle adventní, nazývaná nedělí radostnou, gaudete se nese v ovzduší radosti a chvály. S ní korespondují i dnešní biblické texty. Tak kupř. prorok Sofoniáš se obrací k hrstce porobeného izraelského lidu těmito slovy: „Jásej, siónská dcero, zaplesej Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem …“ A proč se má Izrael radovat? Protože „zrušil Hospodin svůj trest, odstranil tvé nepřátele, uprostřed tebe je Hospodin králem Izraele a dále Hospodin, tvůj Bůh je uprostřed tebe; bude nad tebou plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou zajásá …“ Kolik krásných slov o radosti! Avšak, nejen Izrael před staletími, ba tisíciletími, i my máme důvod k radosti. Připravujeme se na vánoce, na narození Božího Syna, kdy, slovy proroka: „Hospodin, tvůj Bůh, bude uprostřed vás“ - a to v podobě malého Ježíška, onoho Emanuele. (Emanuel = Bůh s námi)
V radostném tónu pokračuje i sv. Pavel, který volá: „Bratři! Radujte se stále v Pánu, opakuji, radujte se. Pán je blízko!“
Sv. Pavel dále vyzývá, abychom mu v prosbě, v modlitbě a s děkováním předkládali své potřeby - a výsledkem a také tím největším důvodem k radosti, pak bude „Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, který uchrání naše srdce a naše myšlenky.“
O pokoji, byť nepřímo, mluví také Jan Křtitel v evangeliu. Jako důsledek na jeho vystoupení u Jordánu, jeho výzvy k obrácení a křtu pokání na odpuštění hříchů, se jej mnozí ptají: „Co máme dělat?“ Ti, kdo se v evangeliu ptají, nejsou oni úspěšní své doby, farizeové, zákoníci, chrámoví kněží. (Vždyť ti přece dobře vědí, co mají dělat, těm nemusí nějaký otrhanec od Jordánu radit, a vůbec, kdoví, co je vlastně zač.) Ptají se hříšníci, celníci, vojáci. A dostane se jim odpovědi. Nejprve v negativním modu: nedělejte, nečiňte to a to. A pak v pozitivním: „buďte spokojeni s tím, co máte!“.
Vy celníci, nezneužívejte svého postavení a nevybírejte víc, než přísluší; stejně i vojáci, ať nezneužívají své síly, svých zbraní, své moci a netyranizují své okolí a spokojí se se svým žoldem … Jan je radikál a přece, on neříká: vzdejte se majetku. Neříká, nevybírejte daně, respektuje vládu Římanů i daňový systém. Neříká, dezertujte ze služby a složte zbraně, ale vybízí: nezneužívejte jich proti bližním a hlavně, vy všichni: buďte spokojeni s tím, co máte. To je rada, kterou Jan dává těm, kdo se ho ptají, těm, kdo cítí, že je třeba něco udělat, něco změnit; těm, kteří přijímají autoritu toho zvláštního proroka, protože za jeho slovy a činy vnímají Boží působení. A to je rada, kterou je možné vztáhnout na sebe i dnes. Rada pro každého z nás. Jsme tolik vázáni na to, co máme a chceme ještě víc. Z touhy po tom, mít ještě víc, se mnohdy zpronevěřujeme nejen svému povolání, ale především svému poslání. Tomu nejdůležitějšímu, totiž: být si navzájem lidmi. Ze svého nadbytku (a my žijeme v nadbytku, ne, že ne) pomáhat těm, kteří se tak dobře nemají. (A nejde jen o pomoc materiální.) Nejen nekrást, nebrat, co nám nepatří – ale také neokrádat stát, dostát svým závazkům (nejen finančním); nepodvádět (ani v maličkostech), nezávidět druhým a, jak říká Jan: „být spokojeni“ se svým platem; s tím, co máme, radovat se i z maličkostí. Toužíme po pokoji – ale pokoj nenalezneme, pokud jsme ne-spokojení. Dar pokoje si nekoupíme, ten máme – nebo nemáme – sami v sobě. (Pokojný je ten, kdo je spokojený.)
Jan ještě pokračuje a ukazuje na toho, kdo je zdrojem, dárcem pokoje. Ukazuje na toho „silnějšího, většího, mocnějšího“; na Ježíše Krista. Toho, který: „nebude křtít vodou Jordánu, ale Duchem a ohněm“. On nebude křtít toliko křtem pokání, jako Jan, ale křtem svátostným; křtem, který vede ke smíření, k naplnění života. Křtem, který jediný může dát nejen odpuštění osobních hříchů, ale i trvalou radost, která spočívá v pevném zakořenění v Bohu, v Jeho lásce.
Jan Křtitel je obdivuhodný svoji pokorou, svou zdravou sebereflexí – tomu, jenž přijde po něm (a který už stojí uprostřed nás) „není hoden ani rozvázat řemínek u opánků“ – tedy, jinými slovy, není hoden se k němu sklonit, sloužit mu, ztotožnit se s ním. Jan celým svým životem, svoji existencí, svědčí o Ježíši - ukazuje na něho, jako předchůdce mu připravuje cestu. Jan ví, kde a jaké je jeho místo. V tom také tkví jeho hodnota. (My míváme se sebereflexí potíže, buď se pyšně nadhodnocujeme, nebo s falešnou, neupřímnou pokorou ponižujeme.)
Duch svatý (v němž žijeme, dýcháme a jsme“) nám dává poznání – o sobě, o druhých a především o Kristu. O tom, který jako soudce „bude čistit obilí na svém mlatě“. Kéž bychom nebyli oněmi plevami, hodnými leda ke spálení, ale čistou pšenicí na sýpce našeho Pána a Spasitele.
Dnešní evangelní úryvek končí slovy: „Jan dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal radostnou zvěst.“ My nežijeme v době Jana Křtitele. Ale máme slova Písma. Kéž jsme otevření jeho slovům. Jeho napomenutím, ale především radostné zvěsti, jíž je evangelium. Ono mluví o tom, že Pán je blízko. Co víc: uprostřed nás! Radujme se v něm a jděme mu naproti. A pak, slovy sv. Pavla: „Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.“
Jiří Vojtěch Černý