Kéž prožijeme nový rok beze strachu

Nm 6,22-27

Gal 4,4-7

Lk 2,16-21

Slavnost Matky Boží, Panny Marie

Moji milí, vstupujeme do nového roku a většina z vás má za sebou, (navzdory astronomickému času) nejkratší noc. Bylo přeci třeba vyčkat oné magické chvíle, kdy se starý rok střídá s novým; kdy si s přípitkem (či bez přípitku) přejeme: „Šťastný nový rok“ a přidáváme další přání, tak, jak jejich splnění pokládáme za důležité. Proč takovou samozřejmost zdůrazňuji? Protože, aniž jsme to nejspíš tušili, jsme si vlastně žehnali. Hned vysvětlím, jak jsem to myslel.

Přáli jsme si zajisté vše dobré. Latinsky řečeno: bene – dobré – dicere – mluviti, říkati, přáti. Benedicere je překládáno jako žehnání (ev. požehnání). A tak, jak jste vy sami překračovali práh nového roku s přáním všeho dobrého, tak vám všem také Hospodin nabízel přání všeho dobrého. Vždyť jsme začali první novoroční čtení tzv. Áronským požehnáním (ze 4. knihy Mojžíšovy). To je záznamem Hospodinových slov, jak jej předává svým služebníkům – Áronovi a jeho potomkům. (Je to nejstarší písemně zaznamenané požehnání v Písmu sv.)

Stojí za to, si tato slova Božího požehnání ještě jednou připomenout: „Ať Ti Hospodin žehná a ochraňuje tě. Ať nad tebou rozjasní svou tvář a je ti milostivý. Ať k tobě obrátí svou tvář a obdaří tě pokojem.“

- „Ať Ti Hospodin požehná a ochraňuje tě.“ S požehnáním je spojeno přání Boží ochrany. Boží ochranu chápali Izraelité v mnohem širším měřítku, než my dnes. Byla souhrnným projevem vnitřní i vnější Boží ochrany; ať na cestách, před vnějším nebezpečím, před nepřáteli ale také nemocemi a hříchem – zahrnovalo přání života v tom nejvlastnějším smyslu, stejně jako ochranu materiálních statků a všeho, co život obohacuje.

- „Ať nad tebou rozjasní svou tvář a je ti milostivý.“ Jas Hospodinovy tváře znamená, že se člověku zjevuje ve světle své pravdy, svého slova (Opak temnoty, démonů, bludů, hříchu a smrti.) Na tomto světle Hospodinovy tváře může mít účast ten, kdo dlí v jeho blízkosti, kdo „chodí v jeho světle“ a žije ve společenství Božího lidu.

- „Ať k tobě obrátí svou tvář a obdaří tě pokojem.“ V semitském prostředí se slovní obrat „obrátit k někomu tvář“ chápal jako vyjádření přízně; uznal-li král někoho za hodna, přijal jej na audienci, tj. „obrátil k němu svou tvář“. Konečně, i my, když s někým hovoříme, díváme se mu do tváře. Obrátit k někomu tvář, být s ním „tváří v tvář“, znamená navázat s ním vztah. V případě Boha jsme přijati více než na nějakou chvilkovou, bleskovou audienci; jsme zahrnuti jeho neutuchající láskou a pozorností. Jsme pozváni do jeho náruče jako jeho děti, a On na nás upíná svůj laskavý pohled, který přináší pokoj.

Ten, jemuž je žehnáno, je ujištěn, že stojí pod ochranou a péčí samého Boha – Stvořitele a Pána všeho. Z tohoto vědomí pak pramení pokoj – onen shalom, který znamená více, než jen vnitřní klid, nýbrž také smíření, soulad v rodině, bratrství ve společnosti, harmonii v přírodě a život podle Hospodinovy vůle.

Není krásné začínat nový rok s požehnáním samého Boha? A co víc, my jej začínáme i s naší nebeskou Matkou, vždyť slavíme Slavnost Matky Boží, Panny Marie.

Je v tom cosi příznačného, symbolického. Vždyť stejně jako vstupujeme do svého prvého dne pozemského života skrze klín matky, tak také do prvého dne nového roku vstupujeme prostřednictvím Nebeské Matky. Jsme lidé své doby a tak, někdy až příliš světsky, oslavujeme Nový rok. Budiž. Je však dobré si být vědomi toho, že nežijeme jen náš pozemský čas, tento „chronos“, odměřovaný hodinami, dny a roky. Jako děti Boží měříme svůj čas i oním biblickým „kairos“, a ten se měří v jiném časovém modu. V tom, který určuje Bůh. O něm jsme slyšeli u apoštola Pavla v listě Galaťanům: „Když se naplnil čas …“ Když se naplnil čas – čas podle Boží vůle, podle jeho plánu prozřetelnosti. Rovněž v našem životě hraje roli nejen onen světský, občanský a měřitelný čas, ale rovněž i onen božský. Nenajdeme jej ovšem v žádném kalendáři, nemůžeme určit ono „od kdy do kdy“. Je to čas zachytitelný jen v okamžicích, kdy do našeho života vstoupí Bůh. Nebo ještě lépe, když jej necháme vstoupit. Tak jako Panna Maria byla po svém FIAT naplněna Duchem svatým, tak také my, když zapomeneme na sebe a zcela a bez zábran se otevřeme Bohu, začne se odehrávat i v nás, v našem životě, onen Boží čas - kairos. Neprojevuje se nikterak viditelně a přece: Boží zásah do našeho života je vždy mnohem významnější a důležitější, než jen přelomení našeho letopočtu – konečně, i ten je beztak určován Božím časem: od narození Ježíše Krista. Když „se naplňuje Boží čas“ v našem životě, mnohdy to ani navenek nepostřehneme. A přece, zásahy Boží lásky do našeho života s sebou přináší vždy dalekosáhlé důsledky. Bůh nás zve na cestu plnou překvapení – chvil, kdy v nás cosi zpívá a cítíme se naplnění a šťastní, ale rovněž tak jsou v Božím plánu i chvíle, kdy máme pocit, že se všechno hroutí, že jsme ztratili cestu a nevíme kudy dál. Kdy nás opouští síly, nebo naši blízcí, kdy máme daleko k jásotu. A přece – i to jsou ony chvíle, které jsou naším „kairos“. (Právě uplynulý rok se svým „koronavirovým nadělením“ nám ukázal, jak relativní jsou naše hodnoty; jak jsme zranitelní a závislí na tolika skutečnostech – troufám se domnívat, že i Covid 19 je Božím znamením, takovým „kairos“, a kéž bychom jej uměli správně a moudře uchopit. Třeba uvědoměním si toho, že nejsme pány vesmíru, ani země. Že jako lidé můžeme v celosvětovém měřítku jen málo ovlivnit – a přece: svým postojem k životu svému a druhých, svoji zodpovědností a důsledností, můžeme v našem okolí ovlivnit mnohé. Nejsme pány svého života, jsme však, díky svobodě shůry nám dané, Božími spolupracovníky.)

Jsme Boží děti, co víc, milované Boží děti. A právě se svou láskou k nám šel Bůh tak daleko, že poslal na svět svého Syna, pravého Boha, ve viditelné lidské podobě, to: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, aby vykoupil lidi…“ a dodává: „tak jsme byli přijati za syny, a co víc, smíme volat k Bohu, Abba Otče …“ Jsme Božími dětmi, vykoupenými – a to za vysokou cenu. Smíme se na Boha obracet jako na Otce, (dokonce „tatínka“, jak říká Ježíš v aramejštině). Jako děti Boží jsme podědili obraz Boží tváře, ten obraz, k němuž jsme byli od počátku stvořeni. Tím, kdo nám, lidem ztraceným v temnotách hříchu, navrátil pokřivený obraz Boží tváře a vrátil nám tak lidskou tvář a důstojnost, je Ježíš, Boží Syn. Ten je vlastně hlavní postavou našich dějin, našeho života. A o něm je také řeč v dnešním evangeliu, této radostné zvěsti.

Zachycuje Pannu Marii, královnu dnešního dne, a Ježíše, jako bezbranné, maličké novorozeně. Obyčejní, prostí pastýři v tomto maličkém tvorečkovi svojí nekomplikovanou vírou, umocněnou andělským zjevením, bezpečně poznávají Božího Syna. A roznáší tento svůj zážitek setkání s Kristem po celém kraji. Jsou plni událostí, které se odehráli a sdělují je dál, každému, kdo chce slyšet. Zato Maria mlčí. Probírá v duchu všechno, co se událo od chvíle, kdy na Boží nabídku odpověděla své „ano“ a, jak říká evangelista, „uchovává to v srdci a rozvažuje o tom“. Maria nepotřebuje mluvit – za ní, zatím beze slov, mluví ono nemluvně, aby později, jako dospělý muž, Mistr a Pán, sděloval lidstvu ta nejdůležitější slova, slova života.

Evangelní úryvek je zakončen lakonickým: „Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.“

Josef a Maria jsou dětmi vyvoleného národa a tak je pro ně přirozené nechat Ježíše, jako každého židovského chlapečka, obřezat. Obřízka je znamením příslušnosti k tomuto národu; znamením, že Ježíš je potomkem Abrahámovým, jemuž Bůh toto nařízení o obřízce přikázal. Při obřízce dával otec dítěti jméno. (V případě Ježíše jej dal nebeský Otec už při zvěstování a Josef, ten, který bude před světem pokládán za jeho otce, jen plní přikázání Zákona.) Hebrejské jméno Ježíš = Jehošua, se překládá jako „Jahve pomáhá“, „Jahve zachraňuje“. Už v tomto jménu je vyjádřeno to nejdůležitější, co Ježíš, Boží Syn, pro svět udělá.

Takže - s Božím požehnáním, skrze Pannu Marii, Matku Boží a v Ježíšovu jménu stojíme na začátku tohoto nového roku. Kéž jej prožijeme beze strachu - vždyť jsme pod ochranou samého Boha; ve jménu Ježíšově, našeho Zachránce a s přímluvou Matky Boží a naší - Panny Marie. Můžeme snad pro naši cestu dostat větší pomoc? Važme si ji a děkujme za ní.

Jiří Vojtěch Černý