Kéž svoji šanci na naše setkání s Pánem nepromarníme
Mich 5,2-5
Lk 1,39-45
4. neděle adventní
Slavíme poslední neděli před Štědrým dnem a v leckterých domácnostech a kostelích jsme už snesli Jesličky z půdy, případně vynesli ze sklepů. Na denním světle je pak náležitě oprášili a připravili, aby se mohly v onen kýžený večer, tak jediný a jedinečný v celém roce, rozzářit a pozvat nás do Betléma.
Právě do toho Betléma, o kterém se prvém čtení zmiňuje prorok Micheáš. Avšak Betlém prorokův je zcela jiný, než ten, jaký známe z našich lidových Betlémů. Jádro jeho proroctví je příslibem obnovy rozpadlého Davidova království poté, kdy se severní Izrael dostal do područí Asyřanů a zanikl (721 př.Kr) a jižní, Judské království se scvrklo na 2 zbylé kmeny: judský a efraimský, kterým rovněž hrozí záhuba. A do této neutěšené situace zaznívá slovo proroka Micheáše. Ten povzbuzuje k naději, poukazuje nejen na záchranu židovského národa, ale, skrze příchod Vykupitele, také záchranu všech. Připomeňme si slova jeho proroctví: „Toto praví Hospodin: „A ty, Betléme efratský, maličký jsi mezi judskými rody, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin propustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k synům Izraele.“
A ty, Betléme efratský … Betlém, původně kanaánské město Bet-lachem – (Dům boha Lachmu). Vyvolený lid přeznačkoval samohláskami původní slovo a vznikl Bet-lechem - Dům chleba. (Chléb v názvu Betléma má svůj biblický význam – sem se vrací kvůli nedostatku chleba Noemi a s ní přichází moábka Rút – babička krále Davida, který se zde posléze narodí.) Vrcholem slávy Betléma je narození Vykupitele – Ježíše, tak, jak jej předpovídal prorok Micheáš. Ten, který se stane „chlebem života věčného“! (Jak je jméno tohoto, dříve bezvýznamného města, příznačné. Stane se, ač nejmenším ze všech měst, tím nejvýznamnějším městem, k němuž se v době vánoční budou už navěky obracet oči všech národů.)
„Tento nevěrný národ znovu povstane, jeho moc se rozšíří až do končin země. V jeho čele bude vládce, který je od věčnosti a který pochází z Betléma.“ Toto Micheášovo proroctví znal každý Žid, znala jej samozřejmě i Panna Maria. Kolikrát ji asi přišlo na mysl od chvíle Zvěstování až po Jeho narození v betlémské jeskyni? Dříve, než se tak stalo, odehrála se důležitá událost - návštěva, o níž vypráví Lukášovo evangelium. Popisuje úchvatné setkání dvou žen - budoucích matek a nositelek Božího slova. Ta první je stará a představuje Starý zákon. Ve svém mateřském lůně nese posledního a největšího proroka Starého zákona, proroka, jehož posláním je připravit cestu, prostor, tomu, který přijde po něm. Proroka, jehož posláním je být hlasem bez obsahu, beze slova. Protože to Slovo, Boží slovo, s malým i velkým „S“ současně, je Kristus. Jeho budoucí maminka je mladičká dívka, představitelka Nového zákona a Božího mateřství. Nese pod svým srdcem Slovo, (je, jak říkají církevní Otcové: „ztělesněnou archou“) a spěchá k Alžbětě, aby této stařeně pomohla v její těžké hodince. Co se však stane v okamžiku setkání těchto dvou budoucích matek? Alžběta se mocí Ducha sv. stane po vzoru svého syna Jana, předchůdkyní, ohlašovatelskou Pánova příchodu. Vždyť, jak jinak si vysvětlit její pozdrav. „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého! Alžběta poznává to, co je světu dosud skryto. „Požehnaný je plod života tvého! Jak jinak vysvětlit slova Alžbětina, slova radosti, úcty i chvály k Matce Božího Syna, než jako projev Ducha, který ji byl dán a který v ní působí! „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého! Až doposud nebyla žádná žena nazvána požehnanou. Maria tento čestný titul, který je vyhrazen pouze těm, kdo přijímají Boží vůli a žijí podle ní, přijímá. Ano, ona nosí ve svém lůně toho, který je Pánem všech Pánů, Syn Nejvyššího, Syn Boží. Tak, jak to potvrzují další Alžbětina slova: Jak jsem si zasloužila, aby Matka mého Pána přišla ke mně?“
Zatímco Maria přichází a zdraví, maličký Jan v jejím lůně reaguje tak, jak může nenarozené dítě v šestém měsíci od početí, reagovat. Tak, jak říkají maminky, „kope“ – a tento „Janův tanec“ vnímá Alžběta jako projev radosti. Co víc, skrze dosud nenarozeného „Předchůdce“ se i ona stává předchůdkyní Kristovou, jeho první hlasatelkou.
„Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým.“ Duch svatý bude tím, kdo bude, spolu s Janem, ukazovat na Krista, jako na Mesiáše. Jenom ti, kdo budou tomuto Božímu Duchu otevřeni, porozumí. Matka Předchůdce, sv. Alžběta je prvou, skrze niž promlouvá Duch svatý: „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“
„Matka mého Pána…“ Ačkoli je v evangeliu řeč o Panně Marii a o Alžbětě, ten, kdo hraje první roli, kdo je v popředí a kolem něhož se celé toto Navštívení v judských horách odehrává, je Ježíš. On je středem tohoto pozdravu, stejně, jako je středem veškerého dění vůbec. Už nyní, pro svět ještě skrytý a neznámý, svou matku převyšuje. Avšak, ani Maria není ukrácena. Poslechněte si ještě jednou poslední větu dnešního úryvku: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“
Blahoslavenými nazve později Pán Ježíš ty, kteří bezezbytku plní vůli Otcovu a jimž náleží jako odměna Boží království. Maria je tou První, která odpověděla na Boží výzvu: „Ať se mi stane podle slova Tvého“ a tak bude také tou první ze všech tvorů, kterou vezme Pán s tělem i duší do nebe.
V domě Zachariášově se odehrálo, dnes bychom řekli, setkání dvou světů, dvou Zákonů. Svět Starého zákona, který se už dovršil, a svět Nového zákona, který se v Panně Marii otevírá. Ona je představitelkou Nového zákona, zákona lásky. Světa, jehož Pánem bude Boží Syn. Světa, ve kterém žijeme i my. Kéž svoji šanci na naše setkání s Pánem nepromarníme. Kéž je náš život plnohodnotný a naplněný. Jak toho dosáhnout? Tím, že budeme naslouchat slovu Božímu a snažit se plnit jeho vůli. Není to snadné a lehké, ale jde to. Jako příklad si můžeme vzít právě dnešní protagonistky: Pannu Marii a Alžbětu. Obě řekli Bohu své „Ano“, byť každá v jiné situaci. Kulisy života každého z nás jsou jiné. Ale naše ANO Bohu musí být jednoznačné, rozhodné a bezvýhradné. Pak se i náš život bude odehrávat v Boží režii a tím se naplní a my budeme už zde „požehnanými a blahoslavenými“.
Jiří Vojtěch Černý
