Komu naslouchat?
Dt 18,15-20
Mk 1,21-28
4. neděle v mezidobí
Dvakrát v dnešním úryvku z páté knihy Mojžíšovy zazní Hospodinův příslib, že dá svému lidu proroka - na Chorebu jako Hospodinovo slovo k Mojžíšovi a pod Chorebem, jako sdělení Mojžíše lidu: „Vzbudím vám proroka, z vašeho středu, vložím do jeho úst svá slova, toho budete poslouchat.“ A Izraelité celá staletí očekávali vyplnění tohoto Hospodinova slibu. Prorok v Písmu v sobě zahrnuje autoritu Božího mluvčího i moc, která náležela králům.
Biblisté poukazují na to, že už tady, na počátku dějin Izraele, stojí příslib Božího pomazaného, Ježíše Krista. A tak ti, kteří nepřijali Ježíše jako Mesiáše, čekají na proroka doposud; ti, kteří uvěřili, že Ježíš je Syn Boží a Mesiáš, vidí naplnění těchto Hospodinových slov právě v něm. („Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh k otcům ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu …“ Žid 1,1) On, jako pravý prorok, v autoritě svého Otce, učil lid. A ti, kteří mu naslouchali, byli plni úžasu; tak, jak mluvil Ježíš, nemluvil nikdo z proroků ani nikdo z tehdejších učitelů zákona, kněží, farizejů.
Ježíš přichází v sobotu ráno do synagógy v Kafarnaum, aby se spolu s ostatními modlil, aby slavil šabat. Jako nově příchozí je vyzván, aby se ujal slova, případně četl z Tóry. Ježíš se ujme slova a začne učit. To už nebylo zcela běžné, (učili učitelé zákona, kněží), a on nadto – učí jinak, než jsou zvyklí od jiných učitelů, kteří vykládají Hospodinovo slovo. Evangelista poznamenává, že: „žasli nad jeho učením“. Jeho projev vzbuzoval údiv – nepochybně svým obsahem, ale i formou: „učil jako ten, kdo má moc“. A jakou má „moc“, to prokázal hned vzápětí.
„V synagoze byl člověk posedlý zlým duchem“. Jedním ze znaků posedlosti duchem zla je to, že bytostně odmítá vše, co je „svaté, co je Boží“. A teď přichází sám Boží Syn. Ostatním bude ještě dlouho trvat, než odhalí Ježíšovu božskou podstatu, Zlý duch ji však poznává okamžitě. A nesnese její blízkost. „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“
Ježíš nestojí o takovou pozornost. Rázně zlého ducha umlčí: „Ježíš mu přísně rozkázal: Mlč a vyjdi z něho!“ (Ježíš se s duchem zla nemazlí, nevyjednává, ale rázně a nesmlouvavě mu přikáže, aby byl zticha – překladatelé zjemnili jeho výrok, v originálu je použito slova „fimóthéti“což je expresivní výraz, něco na způsob našeho „Drž hubu!“)
A co následuje? „Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel.“ Ježíš nejenže zlého ducha umlčel, on míří dál – k uzdravení nemocného: „Vyjdi z něho!“ Účinek Ježíšových slov je okamžitý: „Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel.“
Evangelista nám nabídl obraz tzv. exorcismu, ale ten, ač budí pozornost, není tím hlavním v poselství evangelia. Stěžejním poselstvím je ono Ježíšovo vyučování, jeho slova o Bohu. Nicméně, nás lidi vždycky zaujme více mimořádná událost než slova, a tak není divu, že tato scéna vzbudila pozornost. Jak jsme slyšeli: „Pověst o něm se hned roznesla všude, po celém galilejském kraji.“
Ježíš nejenže mluvil jako ten, který má moc. On svoji moc prokázal neobvyklým činem. Potvrdil pravost svých slov o Bohu tím, že v jeho jménu a moci jednal. To nedokázal žádný z proroků, žádný z učitelů Zákona. Dosvědčil, že obsah jeho slov má moc měnit skutečnost, uzdravovat, odpírat zlému. Že mluví a jedná v souladu s Boží vůlí.
Když Mojžíš pod horou Chorebem tlumočil Hospodinova slova, přidal poučení, jak rozeznat proroka pravého od falešného: toho, kterého je třeba uposlechnout, od toho, jemuž je nutno poslušnost odpírat. Prorok se pozná podle toho, zda mluví pouze svá slova (která se nikdy nenaplní a obrátí se nakonec proti člověku samému), nebo autentická slova Boží (která se vždy splní, byť zpravidla zcela jinak, než bychom očekávali a než nám slibují samozvaní proroci.)
Přestože poučení o rozlišení pravých a lživých proroků zaznělo v dávnověku (před více než 4000 lety) jsou to slova stále aktuální. Kdybychom si vypůjčili Hospodinovo měřítko pro rozlišování lžiproroků dnes, mohlo by nám to pomoci k orientaci na poli soudobé duchovní i politické scény. Současní falešní proroci, a je lhostejno, zda jsou to duchovní guru nebo politici, hlásají lepší a světlé zítřky; slibují ráj na zemi (a k tomu vysoké příjmy a důchody …) Ohání se tu Bohem, tu demokracií a líbivými frázemi – a ve skutečnosti si hrabou pro sebe; a ty, kteří jim věří, zneužívají ve svůj prospěch. Pravý prorok (dnes třeba politik) slibuje jen to, co může splnit. (Z prázdné státní kasy vám nikdo nepřidá). Nezneužívá těžkostí a sociální situace k hanobení „společného nepřítele“ (neohání se kecy o tom, jak ti druzí – migranti, bezdomovci, jinověrci, názoroví oponenti apod. nám ubližují a ujídají ze společného).
Stejně jako Ježíš, musí soudobý prorok počítat s nepochopením, pronásledováním, s intrikami lůzy. Pravý prorok (dobrý politik) musí provádět i navenek nepopulární kroky. Jak říká Mojžíš, falešný prorok (a ten si dá vždycky záležet, aby byl vidět a slyšet) nemluví jménem Božím, ale jménem svým a jiných bohů. Dnes bychom spíše řekli bůžků: konzumu, peněz, majetku, slávy a moci.
Znamením pravosti proroků (a veřejných mluvčích) je ovoce jejich učení. (Jak říká sv. Jan: „Po ovoci je poznáte.“) A to je v případě falešných proroků a lživých demagogů zpravidla velmi trpké. Ježíš je jediným pravým prorokem, jemuž naslouchat, nás přivádí k Otci, zatímco falešní proroci, oni „vlci v rouše beránčím“, uvádí lidi leda do pekel.
Jiří Vojtěch Černý
