Komu se spíše svěřuji? Lidem nebo Kristu?

Žid 2,14-18

Středa 1. týdne

Včera jsme v listu Židům rozjímali nad úžasnou skutečností, že sám Bůh, tvůrce Všehomíra, sestoupil na zem v podobě svého Syna, že se „ponížil pod anděly“, a to z toho jediného důvodu, aby z nás, obrazně řečeno - anděly udělal - protože nás skrze svou pokoru a utrpení spasil a vykoupil.

V této rovině pokračuje i dnešní úryvek, který nám znovu připomíná lidství Ježíšovo - přijal lidské tělo a krev, má je s námi společné, je tedy naším bratrem. A dobře zná náš lidský strach z utrpení a ze smrti, sám jej bolestně prožil. Nadto si nedělá o svých „spolubratřích a spolusestrách“ žádné iluze. Dobře ví, že nejsme andělé, ale Abrahámovo, lidské potomstvo, které je zasaženo jedem dědičného hříchu. Sv. Pavel píše: „Stal se nám podobný ve všem, kromě hříchu…“, já bych doplnil: stal se s námi naprosto identický, krom toho, že v něm není ani zrnko, ani stín, zla. Důvodem jeho bolestné pozemské anabaze je to, co list Židům výstižně podává: „aby se stal v našich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným a tak usmiřoval hříchy lidu.“

Přijal účast na naši situaci, abychom my mohli mít podíl na jeho - jednou, zbaveni hříchu, stát před Bohem. To je vlastní poslání kněze: odpouštět hříchy a přivádět lidi k Bohu. Kristus svou absolutní dokonalostí, svým Božským původem, je jediným Veleknězem. To také dnes zaznělo, co víc, autor listu o něm hovoří jako o „Veleknězi milosrdném a věrném.“

Na závěr vám ještě připomenu poslední větu dnešní epištoly: „A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.“ To je pro mne velmi útěšná a povzbudivá věta. A myslím, že je i vám je z vlastní zkušenosti dobře známá… Dobře víme, že pouze a jenom ten, kdo prošel podobnými zkouškami, starostmi a trápeními jako já, mne může pochopit. Pouze ten, kdo prodělal, kupř. podobnou nemoc, ví, co jsem si zkusil; nebo ještě smysluplněji: pouze ten, kdo v životě nesl podobný kříž, jako já, mě nejenom porozumí, neodsoudí, ale co víc, dokáže mi i pomoci.

Trochu odbočím – všichni jsme udělali zkušenost, že v bolesti a nemoci vám neuleví hypochondr; útěchy a povzbuzení nedojdeme u rozmazleného ufňukánka; velkorysosti a pochopení se nám nedostane u zbožného, spravedlivého sobce. Tihle všichni vám nanejvýš řeknou: „jo, to když já jsem…“, ev. „to nic není…“, případně „to musíš překonat…“. Taková slova jsou k ničemu. Pochopí vás a pomůže jen ten, kdo se v životě mnohokrát spálil, kdo poznal tíhu kříže, i ponížení z vlastní slabosti. To platí, ale žel ne u všech lidí.

U Ježíše, který se pro nás stal naším bratrem, který přišel na svět, aby byl jako jeden z nás, který pro nás a za nás nesl kříž na Golgotu, aby nás dobrovolným ukřižováním vykoupil a zachránil - u toho najdeme vždycky a za všech okolností pomoc, povzbuzení a sílu. Ten nás nikdy neodsoudí, nezatratí, neodepíše.

Dovolím si vám položit, třeba jako téma večerního zpytování svědomí, otázku, kterou si položte sami pro sebe: Kolik toho namluvím, někdy s prominutím i nažvaním s lidmi, a kolik toho řeknu Bohu v modlitbě? Komu se spíše svěřuji? Lidem nebo Kristu? A konečně, odkud mi přijde spíše pomoc? Kdo mi pomohl z mých životních šlamastik a zejména a především: kdo mi navrátil vnitřní pokoj a kdo mi vždycky a všechno odpustil?

Jiří Vojtěch Černý