Koncert pro Emičku

Jsem prý teď slavná, říkala máma. Protože jsem měla svůj koncert, co ho pro mě uspořádali hodní lidé. Nevím, co to je koncert a nevím, co to je být slavná. Tak jsem se zeptala mámy, protože ta všechno ví. Říkala, že slavní jsou ti, co o nich ví hodně lidí. Třeba Sněhová královna, co jsem měla oblečené její krásné šaty. Nebo ovečka Šon, co ji znají všechny děti a Štěpánek od tety Kačky bez ní neusne. A koncert prý je, když se sejde hodně lidí, co poslouchají v hledišti, jak jiní lidi hrají na jevišti na hudební nástroje. Třeba na bubínek nebo na klavír. Asi jako táta na elektrický klavírek, co ho máme ve světnici. Táta umí hrát dobře. A taky zpívat. Nejspíš zpívá hodně dobře, protože ho vzali do sboru. Doma táta hraje písničky a muziku, kterou si sám skládá. A zpívá si k tomu. Někdy to zkouším a myslím, že mi to docela jde. To brácha Kryštof, ten jenom bouchá prstíčkama nebo pěstičkou do kláves. A pak se vzteká, když ho máma od klavírku odhání. Ale přestane se vztekat, když mu máma dá náš velký vysavač a on může vysávat.

Ten můj koncert byl v neděli odpoledne, když už jsem byla s tátou zase zpátky v nemocnici. Na ozařování. Tak vím jenom z vyprávění, co všechno tam bylo. Škoda, že jsem tam nemohla. Protože to muselo být moc a moc hezké. Už den předtím spousta lidí chystala sál v Živnostenském domě. Sál je veliký, ale zanedbaný, protože se nepoužívá. Na našem malém městečku se nenajde tolik lidí, kteří by tam přišli a zaplnili ten sál, kdyby tam něco bylo. Když je nějaký koncert třeba na zámku, tak je tam asi tak třicet lidí. Ale když máma poslala tátovi obrázky z koncertu co byl pro mě, vypadalo to moc pěkně. Na stěnách byly balonky  a ozdoby a velikánský, barevný nápis EMA. To už umím přečíst.

Máma předtím říkala, že se bojí, aby na ten můj koncert vůbec někdo přišel. Myslím, že se bála zbytečně. Protože na fotce je vidět, že moc lidí chtělo ten koncert vidět. Všechny židle byly obsazené a spousta lidí stála. A ještě se na všechny nedostalo a nevešli se tam. Prý přišlo víc, jak tři sta lidí. Tak to jsem asi fakt slavná. Protože teď už těch tři sta lidí vidělo i moje fotky. Promítaly se po celou dobu koncertu na velké plátno. Těch fotek bylo hodně. Byly to fotky z nemocnice i od nás doma, na kterých už nemám vlásky. Ale byly tam i fotky z doby, kdy jsem ještě měla vlásky a hrávali jsme si s tátou a s mámou a s Kryštofem na dvorku a na pískovišti. Na začátku koncertu přečetl pán, co to uváděl, dopis od mámy. Máma tam píše o mně a o nemoci. A taky jak se to změnilo u nás doma od té doby, co mi pan doktor léčí toho bacilka, co se mu říká rakovina. Jak mě táta pořád vozí do nemocnice a nemůže proto řezat a brousit ty velké barevné kameny, co se jmenují mramor. A proto taky nemáme moc penízků.

A taky že z nějakého úřadu napsali, že jsem jen nemocná a proto nemáme nárok na žádný příspěvek. Ani na kartičku do auta, aby mě táta mohl přivézt až do nemocnice, když je mi špatně a nemusel mě nosit v náruči z nějakého dalekého parkoviště. Máma říkala, že když ten její dopis pan konferenciér četl, že měl v očích slzy. A taky, že hodně lidí v sále mělo slzy. Proto máma nechtěla ten dopis číst sama, že by plakala a nemohla ho dočíst. Máma je ale jinak moc statečná a nepláče. Pak tam pan konferenciér pozval paní doktorku, aby lidem řekla, jakého to mám bacilka. A paní doktorka učeně říkala, že ten můj bacilek rakoviny je moc zlý. Jeden z nejvíc nejhorších. Ale že se dá léčit. Prý mám naději. Tak to je dobré, to jsem moc ráda.

A pak už tam hrála spousta různých kapel. A hrály moc dobře. A taky tam vystupovaly malé mažoretky od nás z Konice. To jsou slečny v krátkých sukýnkách a vysokých botách a na hlavě mají čepičku. A v ruce hůlku, co s ní pořád točí a hážou, jak jim k tomu hraje muzika. Máma říkala, že tam byla i dražba velkého dřevěného srdce od uměleckého řezbáře. Nevěděla jsem, co je to dražba a tak mi to máma vysvětlila. Že se vezme nějaká hezká věc a když pán s kladívkem řekne teď, tak se lidi předhánějí, kdo dá víc penízků, aby ta věc byla jejich. A když už nikdo víc penízků nechce dát, tak toho, co dal nejvíc, pán s kladívkem přiklepne. Poprvé, podruhé a potřetí. A ty penízky že se pak dají na dobrou věc. A protože to byl můj koncert, tak máma říkala, že ty penízky dají na moje léky, co mi je nemocnice neplatí a táta je musí kupovat.

A máma byla dojatá a plakala, že je u nás v městečku tolik hodných lidí, co na mě myslí. Moc ráda bych jim poděkovala, jenže nevím jak. Ale třeba až budu zase zdravá a narostou mi vlásky, tak se s tátou naučíme nějaké písničky a všechny ty hodné lidi pozveme na náš koncert. A ten koncert bude jenom pro ně. Tak jako byl teď ten koncert pro mě. Koncert pro Emičku. 

Luboš Nágl