Kostel nikdy nezavřený

Skončila karanténa, otevřely se kostely a tu kdosi řekl, že teď konečně můžeme Bohu splatit své dluhy. My ale nejsme pohani, kteří dluží svým bůžkům. My jsme křesťané, kteří Bohu děkují. Jak to výstižně řekl Václav Havel: "Život je radostnou spoluúčastí na zázraku bytí". Když ale vidím, jak lidé sedí v kostele dva metry od sebe, nezdá se to něco jako spoluúčast. Ale ani když sedíme těsně vedle sebe, nemusí se jednat o spoluúčast. Hledíme totiž výhradně k oltáři a na souseda nepomyslíme. Ježíš ale, ten na něho hledí, je i do něho zamilovaný, i jeho se chce dotknout svým "chlebíčkem" - eucharistií. Jenže já o souseda zájem nemám,  ani v kostele, ani venku. A to je špatně; Bůh se zajímá o člověka, který je mi "ukradený“.  Bůh se mu dává, já ne. "Milujte se navzájem!" (Jan 13,34). "Kdo nemiluje svého bližního, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí?" (1 Jan 4,20). Člověče, nechej mši, nechej oltář, nechej kostel, to radí sám Ježíš (!), dokud ti to nedojde. 

O tom všem jsme měli uvažovat v minulých týdnech,  o tom, že Bůh je nejen v kostele,  ale i v člověku (Mat 25,40 - 1 Jan 3,24 - 1 Jan 2,28 - Zj 3,20). Bůh je v člověku, který je s námi doma i všude... To "nechej oltář, oběť, chrám" je u Mat 5, 23-24, to si najděte!  

Když opouštíte kostel, vstupujete do skutečného kostela, napsal kdosi. Ten je stále otevřen,  tam se má ukázat, co jsme v kamenném kostele načerpali, tam je náplň křesťanova života. 

Jan Rybář