Krista můžeme vyznávat každý den
2 Sam 5,1-3
Kol 1,12-20
Lk 23,35-43
JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE
Král – co to znamená? Jaký je význam tohoto slova. V dějinách se jistě měnil, podle toho, jaký byl druh panovníků a způsob jejich panování – ale co my dnes s tímto, pro naši společnost spíše archaickým, pojmem. Pamětníci monarchie už vymřeli, máme za sebou století nejhrůznějších totalitních systémů a král – to už nám zní spíše jen jako nezbytný element pohádek. Co má král, království, společného s námi dnes, s naším životem? Pramálo, nebo spíše vůbec nic. Ale – ve spojení s Kristem je tento pojem tak nesmírně aktuální, živý, dramatický! Když v roce 1925 ustanovil papež Pius IX. tuto slavnost „Ježíše Krista Krále“ chtěl vyzdvihnout nejvyšší možnou autoritu, vládu a panovníka. Chtěl ukázat světu, (nad nímž se stahovala rudá oblaka bolševického stalinismu, hnědá fašistického nacionalismu a chudoba materiální spolu s duchovní, dosahovala nejhlubšího dna), že všechny monarchie, vlády, říše, unie a národy, převyšuje a přesahuje jedna jediná moc, síla, autorita. Způsob vlády, nad kterou není vyšší, mocnější – a přitom lidštější a spravedlivější… JEŽÍŠ KRISTUS – KRÁL. My dnes jen těžko oceníme, jak odvážný a moudrý to byl počin. Trochu nám může napovědět biblický exkurs:
První křesťané užívají pro Krista titul Kyrios – Pán – a to nebylo ve své době bez důsledků a významu. Titul Pán si přivlastňoval největší panovník – císař, a tady byl někdo, kdo se odvažoval tento titul vztáhnout na ukřižovaného Žida! – to byla skutečnost pro Římany velmi pobuřující a i ona měla jako svůj důsledek krvavé pronásledování právě těchto křesťanů, neprokazující náležitou úctu císaři a neuctívající jejich božstvo.
Pozdější generace křesťanů, pod vlivem pohanokřesťanů z helénského prostředí, začínají nazývat Ježíše Pantokratorem – Vševládným. Tím jej nepřímo staví na roveň Boží, vždyť Tvůrcem a Stvořitelem, je jedině Bůh. A pouze a jedině Bůh je garantem spravedlivé moci. (Král byl v pojetí Semitů a Starého zákona tím, kdo moudře a mocně vládl; kdo zaručoval Zemi a lidu rozkvět, vnější a vnitřní bezpečí; kdo stál v čele svého lidu a vedl jej cestou spravedlnosti, jednoty a pokoje. Tyto „nároky“ však nebyl sto naplnit žádný „lidský“ král, jen ten, který byl samým Bohem.)
S příchodem Krista se: „Naplnil čas, a přiblížilo se Boží království.“ (Mk 1,15) Ježíš - Boží syn, vládne nikoli z trůnu, ale z kříže; nežije v přepychu a bohatství, ale volí chudobu a pokoru; nedobývá zemi mečem, ale uskutečňuje vládu v duchu pravdy a lásky: „Boží království spočívá ve spravedlnosti, pokoji a radosti.“ (Řím 14,17) A na tohoto Krále, který sestoupil z výšin na lidskou zem a stal se jedním z nás, Krále, který zvítězil nad mocnostmi zla: „Mocnosti zla budou bojovat s Beránkem, ale Beránek je přemůže, protože je Pán pánů a Král králů; ti, kdo jsou s ním, jsou povolaní, vyvolení a věrní.“ (viz Zj 17,14), na toho ukazuje dnešní slavnost. Liturgie ji umisťuje do samého závěru církevního roku, na poslední neděli – a ani to není bez významu. Církevní rok završuje očekávání příchodu Krista na konci časů. Tím podtrhuje příslib definitivního završení dějin a Kristovu nikdy nekončící vládu v jeho, Božím království. „Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno“. (Dan 7,14) Také nepřímo připomíná královskou úlohu, která byla spojena s rolí soudce. V Kristově soudu půjde „o všechno“ – „My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého, nebo špatného.“ (2 Kor 5,10) Takže jde opravdu o každého z nás, o každého člověka; nad všemi lidskými bohy a bůžky je jediný Bůh, Stvořitel a Otec všech. A jeho Syn, který: „Nepřišel, aby svět soudil, ale aby byl skrze něho spasen.“ (Jan 3,17) Smyslem Kristova příchodu, ukřižování, vzkříšení a soudu není rozsudek, ale spása. Soud (z něhož máme právem obavu – kdo by ze „soudných“ lidí neměl!) je v Kristově podání úkonem lásky, milosrdenství, vykoupení…!
A teď k dnešním biblickým textům: prvé čtení ukazuje na největšího krále v židovských dějinách – na Davida. A popisuje dějinotvorný okamžik, kdy po smrti prvého židovského krále, Saula, přichází za Davidem, sídlícím a panujícím v Hebronu, zbytek izraelských kmenů, aby jej i oni přijali za svého krále. Tím nepřímo dochází opět k sjednocení Izraele, jeho severní i jižní části a David, tento předek Ježíšův, se stává nejen jediným vládcem celého Izraele, ale zejména, rozdělené kmeny sjednocuje. Buduje, dnes bychom řekli, správní, soudní, ekonomický a obranný systém a stává se nejvyšší autoritou ve své zemi. Protože vládne spravedlivě, moudře a nestranně, stává se „miláčkem lidu“, zajišťuje pro svůj lid bezpečí, rozkvět kultu, morálky i ekonomiky, a rozšiřuje svůj vliv daleko za hranice Izraele. V Hebronu proběhne korunovace – pomazání Davida za krále. Zajímavé je jakési „zdůvodnění předáků izraelských kmenů: „Hle, jsme tvá kost a tvoje maso…“ Jinak řečeno – jsme tvoji příbuzní (severní Izrael doslova: přes Saulovu dceru Míkal, která byla Davidovou ženou, a tím byl David přirozeným nástupcem Saulovým, když jeho synové již byli mrtvi; – jižní Judsko obrazně – jsi jedním z nás, pocházíš z našeho, Judova kmene, jsi oním „lvem z Judey“). Možná stojí za povšimnutí, že zatímco oni sami - předáci, starší, přichází za Davidem; je to David, nikoli oni, kdo s nimi uzavře smlouvu: „a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem“ – doposud to byl pouze Hospodin, kdo uzavíral s lidem smlouvu – ten se zde stává „svědkem“, a je jediným Bohem, kterému dosud rozdělené severní, izraelské a jižní, judské kmeny, chtějí společně, pod Davidovým vedením sloužit. Jejich ústy je řečeno: „Ty budeš pást izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem.“ – Jak zde předbíhají celá staletí, když ztotožňují roli panovníka a pastýře. Oni, Semité, nomádský národ, dobře ví, jak důležitá a nezastupitelná je úloha pastýře a proto se na Davida obrací s výzvou, aby byl nejen panovník, ale především pastýř. (Škoda, že si roli pastýře nepřivlastnili další izraelští králové a vlastně všichni dosavadní panovníci a potentáti. Protože skutečná úloha panovníků nespočívá v tom autokraticky vládnout a panovat, ale vést svůj lid. Jít vpředu a příkladem, udávat normy morálky a dbát o blaho svého lidu.)
Druhé čtení otevírá list Kolosanům a je nejen hymnem na Krista, ale zdůrazňuje důležité pravdy víry, např.: „Bůh nás vytrhl z moci temnoty a uvedl do království svého milovaného Syna… V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů… On je obrazem neviditelného Boha, v něm je stvořeno všechno, svět viditelný i neviditelný …On je hlava těla církve, počátek, prvorozený mezi vzkříšenými … On má ve všem prvenství, v něm je veškerá plnost dokonalosti … On svou krví na kříži usmířil všechno tvorstvo …“
A evangelium navazuje na poslední slova hymnu, když ukazuje Krista Krále na trůnu kříže, kdy namísto královského holdu je vysmíván, urážen a jeho královský-mesiánský titul je zpochybňován. Nejprve židovskými předáky, velekněžími, členy Velerady – právě těmi, kteří jeho smrt zinscenovali, zintrikovali: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!“ Dále bezcitnými římskými vojáky, kteří s vojenskou přesností vykonali příkaz nadřízených: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ A nakonec i ti poslední z posledních, dva zločinci po straně: první pokračuje v urážkách a výsměchu: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Zato druhý zločinec nachází teprve tváří v tvář smrti pravdu o Kristu i sobě, a tím i svoji záchranu a spásu: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Pouze tento zločinec má dost odvahy a pokory vyslovit pravdu o Kristu při jeho krvavé intronizaci. To, že se ke Kristu, byť na poslední chvíli přihlásil, a uznal jeho královskou moc, mu přineslo věčnou spásu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“
My nemusíme čekat se svým přihlášením se ke Kristu až k takovémuto vyhraněnému, kritickému okamžiku, až ke „smrtelné posteli“. My můžeme Krista, svobodně a radostně, vyznávat každý den. A s důvěrou královských potomků naslouchat příslibu: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)
Jiří Vojtěch Černý
