Kristovo poučení
Ex 19,2-6
Mt 9,36-10,8
11. neděle v mezidobí
Jedenáctá neděle vychází v liturgickém kalendáři vždy na polovinu (či konec) června. To je doba, kdy studenti končí svá studia a kdy také bohoslovci přijímají nejen své diplomy, ale hlavně, kdy přijímají svá svěcení. A tak se mi zdá téma dnešního evangelia o „Dělnících na vinici“ více než příhodné. Než však budeme naslouchat naléhavé výzvě Pána Ježíše v evangeliu, zastavme se ještě u prvého čtení. I tam zazní slovo „kněz“, avšak v jiném kontextu, než jsme zvyklí. Hospodin volá k svému lidu prostřednictvím Mojžíše: „Budete mi královstvím kněží a svatým lidem!“ Jak tomu rozumět? Starý zákon přece nezná naše „pokoncilní“ všeobecné kněžství. Odpověď není jednoznačná, snad nám ji pomůže lépe uchopit předchozí Hospodinovo slovo: „Budete mým vlastnictvím.“ V originále bychom mohli přeložit jako „budete mým zvláštním pokladem“, což označuje výlučné vlastnictví Boží. Izrael, pokud kladně odpoví na Boží volání, stane se „Božím lidem“; lidem, který je oddán Hospodinu, lidem za-svěceným. Lidem královským, který nezakládá svoji královskou příslušnost na politické a vojenské moci světského panovníka, ale na kněžském království závislém na víře v Hospodina. Jako kněžský lid nebude lidem vládnoucím, ale sloužícím – vždyť služba je kněžskou výsadou (nikoli trpěnou povinností).
Ještě předtím, než zazní výzva k zasvěcení, k závislosti Božího lidu na Hospodinu, zazní v rámci připomínky Božích skutků i kouzelný příměr: „Já jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl k sobě.“ Tahle malá větička v sobě skrývá nádherné podobenství. Když Hospodin použije obrazu orlích křídel, může to zasvěcenému říci mnohé o Boží, otcovské, péči. Orli totiž mají, pro nás až zarážející způsob výchovy svých mláďat k samostatnému letu: když už jsou natolik vyspělá, aby začala sama létat, vyhodí je orel z hnízda kdesi na skalních výšinách a ony padají k zemi. Vyděšeně křičí a instinktivně máchají křídly. Orlí otec letí s nimi, a když už jsou blízko země, podletí je a nechá dopadnout na svá roztažená křídla. A vynese je zpět do hnízda, odkud je znovu vyhodí a tento „výchovný proces“ pádů a záchrany se odehrává tak dlouho, dokud se mláďata nenaučí sama létat. Jak je tento obraz „orlích křídel“ výstižný pro výchovu vyvoleného lidu – který znovu a znovu padá a upadá a Bůh – Otec je znovu a znovu zachraňuje a navrací do bezpečí svého domu.
Hospodin – Bůh, prostřednictvím Mojžíše vychovává svůj lid k poslušnosti a důvěře, slyšeli jsme: „budete-li mne poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země.“ Já jsem Bůh – Stvořitel. Bůh – Otec. Mně patří celá země a všechno stvoření – a vás, hloučku Izraele, jsem si vyvolil a dal vám výsadu být „královstvím kněží a svatým lidem.“.
Péče Boha – Otce je daná jeho otcovskou láskou, s níž zachraňuje svůj lid a učí jej samostatnosti a odpovědnosti na cestě života. Oněmi vyplašenými ptáčaty je celý Boží lid – jak v dobách Mojžíše, tak i v novozákonní době; vůle nechat se vést, poslouchat a zachovávat Boží zákony je očekávanou odpovědí jeho lidu. Celý Starý zákon je nepřetržitým dramatem lidského vzdoru, neposlušnosti, nevěrnosti a pádů – a přece: Bohu – Otci nikdy nedošla trpělivost. („Jak orel vychovává svá mláďata…“)
Novozákonní lid – a tím také my – nemá už onu bezprostřední péči Boha – Otce, ale má své prostředníky. Novodobé Mojžíše, vychovatele, vůdce, zachránce. Jimi jsou v první řadě apoštolové. (Apostoloi=poslaní) Ježíš jim předává své pravomoci, své poslání: „Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“ Tomuto „vyslání“ předchází další věta, která, alespoň mne, znovu a znovu oslovuje: „Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.“ „Viděl“ to není zběžný pohled, to je vhled, vhled pod povrch. Ježíš se soucitem vnímá bídu svého lidu. „Bylo mu jich líto.“ Izraelité Starého zákona byli vysílení svým putováním a skleslí, vždyť jejich pastýř Mojžíš je nechal pod horou opuštěné. Izraelité Nového zákona stojí rovněž pod horou (nejspíš Blahoslavenství či Proměnění) a jsou zemdleni svým bezcílným putováním; hladoví a žízniví. On je už zázračně nasytil, ukojil jejich tělesný hlad a oni si uvědomují svoji bezmocnost a bezbrannost, i touhu - nejen po chlebu a vodě, ale po chlebu života a prameni vody živé, jíž je Kristus. Po Slovu života. A Ježíši je jich líto! (My litujeme nanejvýš svých pádů a zmařených šancí, Ježíš nás lituje otcovskou lítostí Pastýře.)
Abychom nebyli sami a bez pomoci, posílá nám pastýře. Ty prvé, z řad apoštolů (dokonce je zde máme i vyjmenované) a až doposud i jejich nástupce – kněze, pastýře (Pastory, Otce). A tyto – tehdy i dnes – posílá, aby šli (ne stáli, ne zabydlovali se ve svých postech a za zavřenými dveřmi far a biskupských rezidencí) a hlásali: „Přiblížilo se nebeské království.“ Zvěst o spáse, o naději, o blízkosti Božího království je tím, co mají – co máme – předávat. Ne hlásat sebe; ne vymýšlet kdovíjaké pastorační plány – hlásat Boží království. To je centrum Ježíšova poselství. Blízkost Otce, který nás volá do svého království; blízkost Krista, který se za nás obětoval; blízkost církve, která by měla (a kéž by tomu tak bylo) nabízet mateřskou ochranu a péči; pochopení, vřelost, společenství.
S ohlašováním blízkosti Božího království souvisí i další projevy pastýřské péče: „Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy.“ Tehdy šlo doslova o bezprostřední úkony apoštolského poslání, dnes můžeme tato slova chápat v přeneseném slova smyslu: uzdravovat nemocné pochybnostmi, nedůvěrou, selháním církve; probouzet k životu ve svátostech; očišťovat malomocné od nákazy hříchu; stavět se proti nejrozmanitějším projevům zlého ducha. Ti soudobí pastýři, kněží, nemohou zahálet. Vždyť „žeň je tak hojná a dělníků tak málo“. A těm, k nimž jsou kněží posláni, těm dává Ježíš také úkol: „prosit Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“. Což o to, Pán se „nenechá prosit“, ale těch, kteří odpoví na jeho výzvu, je opravdu tak zoufale, zoufale málo. A tak ona prosba nemusí skončit pouze u modlitby, ale může mít třeba charakter konkrétní pomoci, vytváření vhodných (i materiálních, nejen duchovních) podmínek pro ty, které Pán povolá na svou žeň.
Pro povolané – (a nejen pro ně), platí ono Kristovo poučení, jen o pár veršů dále: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“ Nevím, jak mé kolegy ve službě, ale mne tato Kristova slova vždycky „srovnají do latě“.
Jiří Vojtěch Černý