Kristus nikdy nehrál líbivou politiku

Ez 33,7-9

Řím 13,8-10

Mt 18,15-20

23. neděle v mezidobí

V antifoně žalmu jsme dnes společně opakovali: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu, nezatvrzujte svá srdce.“ A obsah této antifony jakoby prolíná všemi třemi biblickými texty, které nám nabízí bohoslužba slova. Tak kupř. sv. Pavel v listu Římanům píše slova: „Bratři, nebuďte nikomu nic dlužni, jen vzájemnou lásku.“ To je dost závažné a zásadní prohlášení. Jednak ono „být dlužni“. Rozvážný a rozumný člověk žije tak, aby neměl žádné dluhy – a pokud má, tak je samozřejmě musí splácet, opak je nemravností a hříchem. Každý dluh, jak známo, zaniká splacením. Ale jak je to s „dluhem vzájemné lásky“? Je ten možno vyrovnat, bezezbytku splatit? Dle mého mínění nikoli. Ve vztahu k druhým, a zejména ve vztahu ke Kristu, jsme všichni permanentnímu dlužníky – vždyť, kdo o sobě může říci, že splatil všechnu lásku, které se mu, jak ze strany Boží, tak ze strany lidí, dostalo? Jediným způsobem jak splácet (nikoli splatit – viz maior) lásku, je rozdávat ji kolem sebe, bezpodmínečně a nezištně. Tu lásku, která je naplněním prvního a největšího přikázání. Tu, která je naplněním Zákona, který přesahuje naše lidské zákony; Zákona, který určuje náš život pozemský i věčný. Zákona Božího.

Dodržovat zákony je vždycky těžké a náročné. Často nás omezují, často nás nutí chovat se tak, jak se nám příliš nechce. A právě o jednom zákonu, který církev nazývá „corectio fraterna“ – bratrské napomenutí, hovoří jak starozákonní Ezechiel, tak Ježíš v evangeliu.

Ezechiel, prorok v babylonském zajetí, sděluje zásadní Boží vůli: „Nechci, aby bezbožník zemřel, ale aby žil!“ A pak přidává návod, jak obrátit hříšníka na správnou cestu a co víc, vyvozuje důsledky pro ty, kteří stojí okolo a buď si, takříkajíc: „pálí prsty“, nebo svým pohodlným mlčením nebrání hříchu a sami sebe svým alibismem připravují o věčnost. Všechny nás ustanovuje „strážnými svých bratří“. Pokud je vám toto pojmenování povědomé, pak to není náhoda, poprvé se objevuje v Písmu v souvislosti s alibismem bratrovraha Kaina. Když tento říká: „jsem snad strážcem bratra svého?“, chce tím odsunout svoji odpovědnost a skrýt svůj hanebný čin. Když říká Ezechiel: „buďte strážci svých bratří“, mluví právě o odpovědnosti, kterou za své bližní máme před Bohem. (Co to znamená být „strážnými svých bratří“? Jistě ne být jejich strážníky, špehovat je a omezovat jejich svobodu. Ale spíše, být vnímaví k jejich starostem a bolestem, k jejich potřebám a potížím. Počítat s druhými a nemyslet si, že si stačím sám se svou spravedlností.) Ezechiel tento nesnadný požadavek konkretizuje: „Nebudete-li napomínat jejich nepravosti, budete spoluodpovědní za jejich špatné činy. Teprve tehdy, budete-li jim domlouvat a je napomínat, a oni přesto neuposlechnou, budou oni sami zodpovědní za svůj hřích a vy nebudete mít na jejich špatném jednání podíl.“ Tohle není výzva k zavírání očí, k onomu „mlčení slušných“, které už napáchalo v dějinách tolik zla. To je naopak výzva k angažovanosti se za pravdu a spravedlnost. A ta bývá těžká a vždycky nevděčná. Napomenout své bližní je nepopulární a těžké – zpravidla nám, namísto uznání a pochvaly, vynese pravý opak. Buď přijdeme o přítele (protože kritiku a zvláště oprávněnou kritiku nemá nikdo rád), jedná-li se nadto o představeného, přijdeme možná o prémie, postup, místo; v každém případě narazíme. Vždyť unést napomenutí předpokládá osobní velikost a pokoru a takových lidí je, žel, hodně málo. Zpravidla se střetneme se všelidskou pýchou, ať už se bude skrývat pod jakoukoli maskou.

Až potud to byl starozákonní Ezechiel, a co teprve Ježíš, tento maximalista. Rozvádí náročný Ezechielův požadavek „být strážcem bratra svého a nemlčet k jeho zlu“ a dává mu téměř právní řád. Říká: „nejen ke zlému jednání nemlčet a napomínat v skrytu soukromí, ale nevezme-li si bližní tato slova k srdci a nenapraví-li se, pak povolat další dva nebo tři, znovu poukázat na nemorálnost jednání a znovu dát šanci k nápravě. Teprve selžou-li prostředky neveřejné a mírné, pak je možné podle Ježíše přikročit k sankci“. Tou je zde míněno vyobcování z církve po neuposlechnutí biskupa. Biskup zde zastává nejvyšší autoritu a církev celou společnost. My ovšem nežijeme v prvním století, ale životem církve ve století dvacátém. Dnes se změnilo postavení církve i jejích představených. Ale mravní princip „bratrského napomenutí“, ten se nezměnil a změnit nemohl, protože morální pravidla jsou neměnná. Pro současnost by to dnešní Matoušovo evangelium znělo asi následovně: „Nejprve svého chybujícího bližního napomeň mezi čtyřma očima a upozorni jej na jeho chybu. Nezmění-li své jednání, pozvi si na pomoc - podotýkám na pomoc pro něho, ne sobě - jeho blízké, rodinu, přátele. Neuspěje-li ani tato domluva, teprve potom je možné jeho zlé skutky zveřejnit a v případě nutnosti do věci zatáhnout i světskou spravedlnost“. Nikdy však není možné hrát si na zákonodárce a brát spravedlnost do vlastních rukou. A samozřejmě, už vůbec není možné zaměňovat tento postup s nějakým donášením, pomlouváním, dehonestací. Není možné druhého veřejně osočit a znemožnit.

Ono „bratrské napomenutí“ není aktem dokazování mé, byť i faktické, mravní síly, ale aktem blíženecké lásky a pokory. Beztak musíme počítat s tím, že budeme-li se snažit v praxi tento Kristův požadavek naplňovat, nebudeme příliš oblíbení. S tím je třeba počítat. Kristus nikdy nehrál líbivou politiku, ale šlo mu o spásu hříšníků. A na tuto svou lásku, lidsky řečeno, doplatil. Má však své následovníky, a těmi jsme my. A má na nás vysoké požadavky. Být křesťanem znamená velké břemeno. V našem dnešním případě to znamená nemlčet, být svědomím druhých, nazývat věci pravými jmény a přitom, to podtrhuji, milovat druhé. I když hřeší, i když nám nadávají a námi pohrdají; i když nám ubližují, i když nás nechápou. Být křesťanem znamená činit druhým dobro, bez ohledu na sebe sama (a pod čarou, bez ohledu a to, že se zpravidla mé upřímné a spravedlivé jednání obrátí proti mně samému). Být křesťanem znamená milovat bližní, nerozlišovat je; měřit, jak se říká, všem stejným metrem. Je to těžké, já vím, ale jenom tudy vede cesta. Cesta, která naplňuje Zákon lásky. Ano, jenom láska nás opravňuje k tomu „být strážci svých bratří“. (Bez lásky bychom byli opravdu jen falešnými moralisty.) A také jenom láska snese napomínání a unese i nevděk a nepochopení. To ostatně potvrzuje závěr dnešního úryvku z listu Římanům, kde sv. Pavel říká ono známé: „Miluj bližního jako sám sebe. Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je láska.“

Jiří Vojtěch Černý