Kristus potřebuje naši ochotu nechat se proměnit

Ez 2,2-5

Mk 6,1-6

14. neděle v mezidobí

„Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti, domově…“ To je bolestně pravdivá skutečnost, kterou jsme nejspíš každý, nějakým způsobem, pocítili sami. Není vůbec snadné být prorokem, co víc, Hospodinovým prorokem – to není ani v nejmenším vděčné povolání. O tom by mohl vyprávět nejeden Hospodinův prorok, a celý SZ. Tam se to proroky jen hemží, a pokud bychom si dali tu práci a sledovali jejich osud, pak zjistíme, že ve své většině skončili násilným umlčením (případně umučením) ze strany svých souvěrců, právě z rukou těch, k nimž byli Bohem posláni. Tak třeba Ezechiel z prvého čtení. Přestože mu Hospodin dává sílu a staví jej na nohy – viz první věta: „Vešla do mě síla a postavila mne na nohy…“, (v Jeruzalémské bibli: „vešel do mě duch, že jsem se postavil“ – síla a duch jsou mnohdy synonymem téhož: Boží energie, či lépe podstatou) přesto hned dodává, že to nebude mít v prorockém úřadě lehké, že, ač vyzbrojen mocí od Hospodina, nedojde v svém lidu vyslyšení. „Je poslán k synům Izraele, k odpadlému národu, k lidem drzé tváře a zatvrzelého srdce. A přece – toto vzpurné plemeno musí poznat, že byl mezi nimi prorok.“ Mimochodem, teď jsem citoval slova Písma a byla to vskutku mistrovská a přece trpce výstižná charakteristika Božího lidu. Doslova cítíme bolest Hospodinovu nad svým lidem. Nevěra, odpadlictví, zatvrzelost, vzpurnost a pýcha. K takovému lidu se těžko mluví – to poznal na vlastní kůži Ezechiel i ostatní Hospodinovi proroci. Nebyli ve své většině přijati, vyslechnuti, následováni. Ono je vždycky snazší umlčet nelichotivou pravdu o nás samých, než si slova proroků, těch minulých i současných, vzít k srdci. V tom jsme se my, lidé, nezměnili. Stejně tak i Ježíš zažije trpké odmítnutí, a to právě od svých nejbližších, sousedů a známých v rodném Nazaretě.

Nejprve do Nazareta dorazí zprávy o Ježíšových divech a zázracích. Vzbudí úžas i velké očekávání. Takové divy a zázraky, taková moudrost… falešná pýcha na slavného rodáka, která není podložena vírou. Která je vlastně jen senzací, dnes bychom řekli: bulvárem. Pak se dostaví i samotný rodák, jde do synagógy, ujme se slova a … postoj nazaretských se změní. Nedělá totiž a neříká nic z toho, co očekávají. Nejspíš jim nastavil při svém vystoupení v synagóze zrcadlo a namísto úžasu a údivu je v tu ránu – POHORŠENÍ! Pohoršovali se nad ním. (Nejde ani tak o naše běžné pohoršování se nad jednáním, chováním či skutky negativního, pohoršlivého rázu, jako spíše o to, že „Ježíš u nich narazil.“ V originálu je použito slovesa označující pád, zakopnutí na cestě… tedy očekávání Nazareťanů narazilo o skutečnost Ježíše, coby Božího syna.) Oni v něm stále vidí svého známého, souseda, mladého tesaře, syna Mariina – ale nevidí, a hlavně nechtějí, v Něm vidět Syna Božího. Narazili na někoho jiného, než očekávali a stejně jako v prvém čtení, se i na ně hodí Hospodinova bolestná charakteristika: „je to lid vzpurné šíje a zatvrzelého srdce…“ Sice se zprvu ptají, odkud má tu moudrost? Jak to, že koná takové divy a zázraky?… ale nejsou sto překročit rámec svých předsudků, svých představ, svých pochybností a nedůvěry. „Cožpak to není syn Marie, obyčejný tesař? Člověk jako my?“ Chybí jim VÍRA. A je to právě jejich nevěra, jejich pohoršení, jejich přízemnost, která jim brání vidět v Ježíši Syna Božího. Vidí obyčejného člověka a nejsou sto překročit horizont svého omezeného vnímání. Ježíši nezbude, než povzdech, připomenutí už tehdy známého přísloví, že: „nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti, domově, otčině…“

Toto úsloví platí podnes, i když slovo prorok bychom asi nahradili dnes jiným. Forma se mění, obsah zůstává. I my jsme krátkozrací. Omezení ve svém vnímání, svázaní svými předsudky. Věříme jen tomu, co vidíme, tomu, co nám nakukají v médiích a nikoli svému zdravému rozumu a natož Bohu! V ničem se nelišíme od tehdejších Nazaretských. Jejich odmítnutí, jejich nevěra musela Krista zraňovat. I naše nedůvěra a odmítání jej „bolí“. O to více, že my už víme, my jsme dostali příležitost poznat a pochopit, „kým vlastně je“? Ve své podstatě jsme na tom hůře, než tehdejší nazaretské drbny a povrchní rodáci. My jsme dál – nejen o pouhých 2000 let, ale o 2000 let křesťanské kultury. O 2000 let existence církve, tohoto mystického těla Kristova.

Na co „narazili“ tehdejší Kristovi současníci? Na to, že Krista osobně znali. Na co narážíme my ve vztahu ke Kristu? Paradoxně na totéž. Také Krista známe. Rozdíl však je v tom, že nazaretští znali Krista jako člověka vzešlého z jejich středu – oni narazili na jeho zjevné lidství. My narážíme na jeho božství. Je pro nás příliš daleko, příliš vysoko, příliš neosobní. Vystačíme si s Kristem z katechismu. S Kristem pouček, frází a definicí. To je však stejně zkreslený a nepravdivý obraz Krista, jaký měli i tenkrát v Nazaretě.

Nám, stejně jako jim tehdy, nemá Kristus jakoby co říci, co dát. Očekáváme od něj automatické splnění našich proseb, degradovali jsme jej na automat splněných přání, do nějž namísto mince hodíme svou usmolenou modlitbičku. Takhle ovšem Ježíš nefunguje. On od nás nechce výměnný obchod, on chce naši lásku. Naši víru, důvěru, vroucnost a pokoru. To je ovšem měna, kterou ve „šrajtofli našeho srdce“ postrádáme. To je tuze drahá valuta. I my bychom si rádi stáhli Krista z nebe na zem. Udržovali s ním, stejně jako nazaretští, dobré sousedské vztahy, a hlavně, jen ať po nás nic nechce! Jaképak obrácení, „změnu smýšlení“, zlidštění srdce! Vždyť my máme své tradice a přikázání, které dodržujeme! Nenáročného Krista podle našich představ budeme mít i rádi. A možná mu budeme i rádi naslouchat – to se tak dobře poslouchá… Ale jen do té doby, dokud nebude mluvit o nás. Dokud po nás nebude nic chtít. Pak nás možná budeme stejně POHORŠOVAT. Pak i „u nás NARAZÍ“. Narazí na naši nevěru. Na naši nedůvěru, na naši duchovní lenost.

Kristus nepotřebuje „samospasitelné lenochy“ a „rádobyspravedlivé“. Potřebuje naši důvěru, naši ochotu nechat se proměnit; potřebuje naši víru a lásku. Potřebuje naši důvěru a pokoru. Nikoli lid, cituji z prvého čtení: „vzpurné šíje, drzé tváře a zatvrzelého srdce“. S takovými nic nesvede ani nazaretský tesař - Boží Syn. Prostě proto, že nevěří, že věřit, a hlavně cokoli ve svém životě změnit, nechtějí.

Jiří Vojtěch Černý