Kříž neodmyslitelně patří k našemu životu
Mk 11,1-10
Iz 50,4-7
Flp 2,6-11
Mk 14,11-41
Květná neděle
Obřady Květné neděle začínají jinak, než jak jsme zvyklí o ostatních nedělích. Nikoli usazeni v lavicích, ale před kostelem (v případě nepřízně počasí pak vzadu v kostele) stojíme s ratolestmi v rukou a nasloucháme evangeliu o slavném příjezdu Ježíše do Jeruzaléma. V Jeruzalémě – v překladu Městu pokoje, vrcholí přípravy na oslavu největších židovských svátků – svátků Paschy, Jeruzalém se plní poutníky a také očekáváním příchodu Mesiáše, který má, podle předpovědí proroků, přijít právě o slavnosti Paschy. Nikdo neví kdy a jak, ale tyto vnější skutečnosti a očekávání Izraele, otevírají prostor, aby ti, kteří jsou svědky oné zvláštní scény, lépe gesta, které učiní, v té době už známý, divotvůrce, kazatel a podivuhodný rabbi z Nazareta, toto lépe a snáze pochopili.
Ježíš usedá na oslíka, zvíře chudých. Jet na jeho hřbetu je známkou pokory, ponížení se na roveň všech bezvýznamných chuďasů – a přitom jde vlastně o intronizaci. Těm, kteří stojí okolo, to najednou dojde. Spojí si proroctví: „Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází, pokorný, sedí na oslu, osličím mládě-ti…“ (Iz 62,11; Zach 9,9) s Ježíšem vjíždějícím na oslátku do Jeruzaléma a – propuknou v jásot. Ano – to v Ježíšově osobě přijíždí do města Král pokoje – a co víc, lidé správně vytuší, že právě On! je onen očekávaný Mesiáš, který má přinést svému národu věčný pokoj …
To bylo evangelium na úvod mše sv. – čím ale vrcholila bohoslužba slova? Evangeliem o „Umučení našeho Pána, Ježíše Krista“. Pašijemi! Jaký kontrast, jaký paradox nám připravila dnešní, Květná neděle. Na počátku radostné „Hosana Synu Davidovu“, provolávání slávy, mávání ratolestmi. Jásot, euforie, nadšení …
A za několik málo minut, v reálném čase jen za pár dní – a stejný dav bude mávat zaťatými pěstmi a volat své „Ukřižuj, ukřižuj!“
(Vždy mne zaráží, nikoli však překvapuje, jak se dějiny opakují; jak málo stačí ke zmanipulování davů, k zinscenování lživých soudních procesů – a znovu teče krev nevinných, aby ukojila touhu po pomstě, po moci.) Pašije Květné neděle se svým obsahem neliší od všech krvavých frašek, co jich už v dějinách bylo. Čím se však – a to zásadně, liší, je její hlavní aktér. Na pranýři obžalovaných, pod lživými zákony a zmanipulovaným davem, nebude jeden z mnoha pošetilých snílků o spravedlivém řádu, o pravdě, která nakonec musí zvítězit; nebude to ani rebel a revolucionář, který svou pravdu prosazuje násilím, ale zbičovaný a vláčící svůj kříž, půjde sám Boží Syn. A nikde žádné Hosana, nikde, kdo by se ho zastal; kdo by jen vzpomenul na jeho slova, na jeho zázraky k dobru lidí. („Zlým se mi za dobré odvděčili …“)
Pašije nám velmi barvitě – pro citlivé povahy snad až příliš barvitě, představují Ježíšovo nesmírné utrpení. Díky evangelistům víme, JAK to tenkrát bylo, ale aby nám pod nánosem bezuzdného násilí neuniklo to hlavní. PROČ? Je jen jediný důvod, který Ježíše při-vedl na kříž: „On sám vynesl naše hříchy na dřevo kříže!“ (1Pt 2,24) Ano, byly to i naše hříchy, které byly příčinou jeho Ukřižování. Staletí před dramatem pašijí pronáší prorok Izaiáš své proroctví: „On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše viny.“ (Iz 53,5) Jasnozřivý Izaiáš předpovídá nejen Ježíšovo narození a co mu předcházelo, ale rovněž i jeho utrpení a smrt. (Trpící služebník, Obětovaný beránek Boží, dnes kupř.: „Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kdo rvali můj vous …“ aj.) Naše viny! Naše hříchy! - Středověk a baroko si hověly v líčení utrpení a zdůrazňovaly kříž jako znamení našeho hříchu a trestu; novodobí teologové s oblibou hovoří o výkupné moci kříže, o Boží lásce na kříž přibité. Samozřejmě, je nám bližší a milejší vidět v kříži znamení Boží lásky, ale stejně tak třeba je nezapomínat, že kříž je odpovědí na náš hřích. Na ten prvý, spojený se stromem života v ráji, i na každý následující, (můj i tvůj, včerejší i zítřejší) spojený s křížem, stromem smrti.
Kříž neodmyslitelně patří k našemu životu. Na něm se dovršuje naše vykoupení; z něho lze vyčíst tak těžko zodpověditelnou otázku po smyslu utrpení ve světě; na něm můžeme názorně poznat jak hrozivá je moc hříchu i jak nesmírná je láska Boží ke každému člověku, ano, i ke každému hříšníku.
To je resumé kříže. A to bychom si mohli, spolu s posvěcenými ratolestmi, odnést domů. Zasunout ty naše „kočičky“ pod kříž a pak třeba pod ním rozjímat. O Boží lásce a o Kristově oběti. Můžeme si také připomenout slova druhého čtení, z listu Filipanům: „Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se až k smrti, a to k smrti na kříži.“ Možná nám dojde, že LÁSKA a OBĚŤ patří k sobě, co víc, že jsou to dvě strany téže mince. Že mezi láskou a obětí není rozdíl, ale jedno potvrzuje druhé. A možná i to, že i my jsme povoláni k lásce! Ale že, má-li být opravdová, autentická, se bez oběti, bez kříže prostě neobejde.
Jiří Vojtěch Černý
