Křížová cesta s Karlem Voplakalem
Zastavení první:
Pán Ježíš k smrti odsouzen.
Klaníme se Tobě, Pane Ježíši, Kriste a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět!
V našem životě jsme - zvláště my starší - občas byli svědky toho, jak nespravedliví, zaujatí, anebo zkorumpovaní soudci soudili ty, kteří je svými vlastnostmi, svou morální a lidskou hodnotou daleko převyšovali; velmi často - zvlášť za obou totalitních systémů - docházelo i k justičním vraždám.
Zde je však něco nesrovnatelně jiného, nekonečně horšího: špatní lidé odsuzují na smrt samotného Syna Božího! Jejich konání je v případě Kaifáše, Annáše a celé saducejsko-farizejské Velerady motivováno vražednou nenávistí, závistí a oprávněnou obavou, že lidé půjdou za Kristem a ne za nimi - a v případě představitele římské okupační moci jeho cynismem a zbabělostí. Pilát, který pochopil jejich motivy, se sice z počátku přece jen snažil nevynést ortel k ukrutné popravě, ale podlehl lstivosti Kristových nepřátel a z obavy o svou kariéru tento krajně nespravedlivý rozsudek potvrdil. Předtím však vydal Krista na „poloviční smrt“ - na strašlivý trest bičování.
Dav shromážděný před Pilátovým soudním stolcem před sebou viděl zuboženého Krista, s trnovou korunou na zmučené hlavě, v šatu prosáklém krví po příšerném římském bičování - ale ani v nejmenším necítil nad ním útrpnost. I nyní si nenávistným řevem vynucoval Ježíšovo ukřižování - a dokonce dal před Ježíšem přednost vrahu Barabášovi!
Připadá nám to hrozné, neskutečné, nepředstavitelné – ale je to pravda! Bylo by snad něco podobného možné i nyní? Kdo ví - ale všechny hříchy světa jsou totožné s ranami římských důtek, vpichů trnové koruny do Kristovy hlavy, rány hřebů do jeho údů. Na to nesmíme zapomínat!
Smiluj se nad námi, Ježíši!
Smiluj se nad námi a nad dušemi v očistci!
Zastavení druhé:
Pán Ježíš bere na svá ramena těžký kříž
Klaníme se Tobě, Pane Ježíši, Kriste a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět!
Kati s posměchem sledují, jak Ježíš pokorně a s láskou přijal dřevo těžkého kříže na svá ramena, rozedraná ranami důtek a bičů. Jak praví Písmo: „Jako beránek vedený na popravu neotevřel svých úst“; neprotestoval proti nespravedlnosti, neohrazoval se proti krutému zacházení biřiců i shromážděných nepřátel. Chtěl nám tím dát příklad, abychom i my s pokorou a s odevzdaností brali na sebe břemena našich lidských starostí, námahy, nemocí, těžkostí a nezaslouženého trápení, protože jen takto nám budou na věčnosti připočtena k dobrému, jen tak nám pomohou před Božím soudem vyvážit naše viny.
Smiluj se nad námi, Ježíši!
Smiluj se nad námi a nad dušemi v očistci!
Zastavení třetí:
Pán Ježíš padá po prvé pod křížem
Klaníme se Tobě, Pane Ježíši , Kriste a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět!
Kříž Kristův je těžký: odhaduje se, že mohl vážit čtyřicet kilogramů i více – a Jeho tělo je předešlým mučením, ztrátou krve, nevyspáním, hladem a žízní vyčerpané. Není divu, že tak těžké břemeno nemůže unést. Navíc je postrkován a bit od katových pacholků, velekněžských biřiců i od římské stráže – a urážen a všemožně trápen od shromážděné jeruzalémské lůzy. Ježíš, jehož tvář je zohavena k nepoznání, v horečce klopýtá s křížem po hrbolaté dlažbě a snáší posměch i rány- až náhle ztratí rovnováhu, zakopne a padne. Zraní si kolena i lokty a jeho těžké břemeno jej přitiskne k zemi. Jeho pád vyvolá zuřivý vztek katanů. Bitím, kopanci a nadávkami jej nutí vstát a pokračovat v bolestné cestě. A Pán opravdu vstává a s křížem pokračuje tam, kde jej čekají ještě větší muka dlouhého umírání na kříži.
Pane, mohl jsi kdykoli učinit konec svým mukám - ale Tys chtěl svůj vykupitelský úkol dokončit. Dal jsi nám tím příklad, abychom i my povstávali ze svých pádů – hlavně ze svých hříchů a následovali Tebe tam, kam nás Bůh zve.
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení čtvrté - mariánské:
Pán Ježíš na své bolestné pouti potkává svoji Matku Marii
Klaníme se Tobě…
Nevíme, zdali Panna Maria byla svědkyní Kristova bičování na nádvoří hradu Antonia- jak jsme to mohli vidět v nově zfilmovaných pašijích Gibsonova filmu; evangelia o tom nemluví. Jisté je, že svého Božského Syna viděla, jak se v bolestech a ponížení potácí pod břemenem kříže jeruzalémskými ulicemi- a jak je obklopen zlobou nepřátel. Nedokážeme si vůbec představit, jak ji bolelo mateřské srdce, když musela jen bezmocně přihlížet Jeho utrpení. Nemohli spolu ani promluvit; katané Kristu nepopřáli ani okamžik odpočinku- a ji od něj brutálně odháněli. Oporou jí byl jen mladý apoštol Jan a několik žen. V mariánské písni „Matka pláče“ se zpívá:
„v této době, plné bolu, chce umříti s Ježíšem,
rány jeho nese spolu ve svém srdci mateřském…“
Maria, Matka Boží se svým mateřským utrpením stává naší spoluvykupitelkou – a matkou nás všech!
Pane, děkujeme Ti za Tvou Matku Marii!
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení páté:
Šimon z Cyrény z donucení pomáhá Kristu nést kříž
Klaníme se Tobě, Pane Ježíši-Kriste…
Následkem celonočního trýznění, bičování a korunování trním, únavou, hladem a žízní oslabený Kristus již nemůže s těžkým křížem z místa; jen se potácí a stěží se udržuje na nohou. I katané mají obavy, že zemře na cestě- a poprava nebude moci být vykonána. Římští vojáci z doprovodu proto zastaví náhodného chodce - patrně venkovana, který netuší, co se děje- a přinutí ho, aby Ježíšův kříž vzal na sebe a dopravil jej na popraviště. Šimon se pochopitelně brání; nemá s tím nic společného - a nechce hrát žádnou roli v tomto
smutném divadle. Ale je donucen - a snad není vyloučeno, že během další etapy křížové cesty se v něm probudila útrpnost a soucit nad zmučeným odsouzencem – a že nakonec Mu pomáhal rád.
Pane, dej nám milost, abychom měli soucit s ubohými a potřebnými a účinně jim pomáhali - fyzicky i duchovně. Známe přece slova z evangelia, jimiž Bůh vítá do nebe ty, kteří takto jednali:
„…neboť jsem byl hladový a nasytili jste mne…nahý a přioděli jste mne…byl jsem na cestě a ujali jste se mne…ve vězení a navštívili jste mne…“
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení šesté:
Veronika podává Pánu Ježíši roušku
Klaníme se Tobě…
Kristus na své křížové cestě je již blízký úplnému vyčerpání. Jeho obličej je zalitý krví prýštící zpod trnové koruny, je rozbitý pěstmi i důtkami katů, zaprášený prachem ulice, je poplivaný sadistickou lůzou i členy Velerady. Náhle přichází Veronika, prodere se rozvášněným zástupem a stírá krev i nečistotu s Kristova obličeje svým závojem. V evangeliu se o Veroničině skutku lásky nehovoří; její příběh se však předává z generace na generaci ústní tradicí. Asi neexistuje nezvratný důkaz, že na roušce, kterou Kristu neohroženě podala, zůstal na památku obraz Jeho zmučené tváře. V každém případě byl její čin velmi statečný - uprostřed běsnících nepřátel chtít pomoci jejich bezbranné oběti- to by si každý netroufl!
Ale její příklad nezapadl: kolik křesťanů v dějinách se ujalo pronásledovaných a ukrývali je s velkým rizikem ve svých domácnostech; kolik hledaných a pronásledovaných nešťastníků našlo azyl ve vatikánských a klášterních objektech před nacistickými pronásledovateli! Z pozdější doby je znám případ boromejky sestry Vojtěchy, která ukrývala hledaného kněze před estébáky - a byla pak za to dlouhodobě vězněna v totalitních věznicích.
Pane, Ty spravedlivě posoudíš na věčnosti naše chování zde na světě. Nikomu nezapomeneš žádný skutek soucitu a milosrdenství. Pomoz, ať i my patříme mezi ty spravedlivé!
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení sedmé:
Pán Ježíš padá pod křížem po druhé
Klaníme se Tobě…
Nezůstalo při jednom pádu Páně na Jeho bolestné cestě ke Golgotě. Znovu zakopne a bolestně se zraňuje na nerovné dlažbě. A znovu je pobízen ranami, kopáním, smýkáním a škubáním za pouta, aby vstal a pokračoval. A Tys Pane z posledních sil namáhavě povstal, chopil se kříže a s pomocí Šimona se vlekl blíž a blíž ke Kalvárii.
Farizeové i saduceové jako by zapomněli na své stálé rozpory ve Veleradě: v úplné shodě se na Tebe vášnivě vrhají a společně Tě zahrnují ranami i nenávistnými kletbami. Ve své zaslepenosti jsou snad dokonce přesvědčeni, že takto slouží dobré věci…Ale Ty se za ně modlíš, protože oni „nevědí, co činí!“
Bože, nedopusť, abychom my odsuzovali své bližní, i když se nám zdá, že jejich jednání je objektivně špatné. Jen Ty vidíš do srdcí lidí, znáš jejich pohnutky úmysly a možnosti.
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení osmé:
Jeruzalémské ženy pláčí nad Ježíšem
Klaníme se Tobě…
Mezi tolika zuřivými nepřáteli se našel hlouček místních žen, kterým nebyl lhostejný osud a muka ztýraného odsouzence. Byly pohnuty přirozenou lítostí a rozplakaly se, když viděly tak zbědovaného člověka, jak se vleče se svým křížem kolem nich. Neměly nic společného s nenávistným davem, který se na Ježíše neustále sápal. Pán, i když jej muka zcela vyčerpávala, si jich povšiml a dal jim najevo svůj soucit s nimi a jejich potomky, kteří tragicky zahynou při zkáze Jeruzaléma za velkého židovského povstání proti římské okupaci. „Ženy jeruzalémské, plačte nad sebou a nad svými dětmi…“ Pro Něj byl důležitější osud národa, než Jeho vlastní umučení.
Pane, dokázali bychom i my dát přednost našim bližním před námi samotnými, kdyby se jednalo o vážnou a nebezpečnou situaci? Pomáhej nám myslet na naše bližní!
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení deváté:
Pán Ježíš padá naposledy pod křížem
Klaníme se Tobě…
Pán je již blízko místu svého smrtelného zápasu - a přece - ještě naposledy je sražen k zemi: nevíme, zdali zakopl, či do Něj někdo surově narazil, anebo tělo již zcela vypovědělo poslušnost. Pán leží chvíli jako mrtvý; nepomáhá běsnění katových pacholků - jejich kopance, švihání důtkami, škubání za vlasy, za vousy i za provaz, na němž Krista vedou. Nakonec Kristus Pán znovu namáhavě vstává, s láskou se chápe kříže a s vděčností přijímá pomocnou ruku Šimonovu. Myslí na svou Matku, na své přátele - ale i na ty, kteří jej k smrti odsoudili a vydali do rukou sadistických zuřivců. Krok za krokem pokračuje do svahu Golgoty – a již se ocítá na popravišti.
Kolik síly Božské vykupitelské vůle bylo v jeho stálých povstáváních, v trpělivém přijímání hrubostí a ran!
Pane Ježíši, dej, abychom si uvědomovali, že každý náš hřích se bolestně promítl v Tvém utrpení, že Ti přitížil na Tvé křížové cestě!
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení desáté:
Pánu Ježíši na Golgotě strhávají oděv
Klaníme se Tobě…
Konečně došli k cíli strastiplné cesty - ale tam Jej nečekala úleva, ale to nejhroznější utrpení, jaká mohla lidská zloba vymyslet. Začalo to tím, že mu nabídli odporný nápoj smíšený ze zkaženého vína a žluči. Pak Mu surově strhali zkrvavený oděv, což způsobilo nové krvácení z již zaschlých ran. Ještě víc Mu však ublížili tím, že Jeho rozdrásané tělo obnažili a vystavili na pospas posměchu. Ani tehdy se Pán nebránil, neprotestoval proti této zvůli katanů; ani tehdy, když Mu na posměch znovu narazili na hlavu trnovou korunu.
Je pravděpodobné, že právě Jeho utrpení spojené s obnažením bylo obětováno za ty, kteří se proviňují proti 6. a 9. přikázání.
Matka Maria spolu s učedníkem Janem a s hloučkem zbožných žen musela sledovat přípravy k hrozné popravě svého Syna.
Svatá Panno Maria, oroduj za nás, abychom se ze všech sil snažili chránit se před hříchy, které zvyšovaly duchovní i tělesné utrpení Spasitelovo!
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení jedenácté:
Pána Ježíše přibíjejí na kříž
Klaníme se tobě, Pane Ježíši Kriste…
Začala vlastní poprava: Krista hrubě srazili na kříž a do předvrtaných otvorů zatloukají hrubé hřeby skrz údy Spasitelovy. Postupně probíjejí obě Kristova zápěstí; přitom ruce surově natahují tak, že oba ramenní klouby jsou vymknuté. Pak dojde na současné přibíjení obou nohou v nártu. Kati rafinovaně nechají nohy mírně pokrčené v kolenou - to aby bolestné umírání ještě prodloužili: ukřižovaný se totiž na probitých nohách na kříži může trochu nazvednout, aby mohl lépe vydechnout; až jej pak přemůže hrozná bolest v nártech, tělo se opět sesune dolů a znovu visí celou tíží na rozepjatých rukách, což téměř znemožňuje výdech a způsobuje bolestné křeče v hrudníku. Obtížné dýchání automaticky přinutí ukřižovaného, aby se znovu na krvácejících nohou pozvedl, a tak si mohl opět dopřát několik vdechů a výdechů…
Přibíjení údů byl ale jen začátek: kati pak kříž s Kristem pomocí lan vztyčili a spustili do vykopané jámy; ten otřes způsobil trhnutí a natržení ran - a snad ještě horší bolest než samotné přibíjení. Kati svou práci vykonali bez nejmenšího soucitu se svou obětí - a dav nepřátel v čele s veleknězem Kaifášem s uspokojením přihlížel.
Svatá Panna prožívala Kristově popravě s nesmírnou bolestí v srdci: každý úder kladiva se hluboce vrýval do její duše. V jedné mariánské písni se zpívá:
„Matičko, Tvých bolů hořkost vnímám s myslí dojatou;
i mé hříchy poranily Tvoji duši přesvatou!“
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení dvanácté:
Pán Ježíš umírá na kříži
Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste…
Pán visel asi tři hodiny v hrozných mukách na kříži, než dokonal. Nad Jeho hlavou byla tabulka s nápisem „Ježíš nazaretský, král židovský“. Tím chtěl Pilát zesměšnit členy velerady, kteří předtím volali „My nemáme krále, my máme jen císaře“- a tak ukázali, že jejich nenávist ke Kristu je silnější než jejich deklarované vlastenectví. Proti římskému vladařovi nemohli dělat nic, a tak svůj vztek obrátili proti Ukřižovanému. Spílali Mu, uráželi jej, znevažovali jeho spojení s nebeským Otcem; vyzývali jej, aby ukázal svou domnělou moc a sestoupil s kříže. Netušili, že Kristus by opravdu mohl v mžiku zcela změnit situaci, kdyby chtěl - ale že Jeho láska k tvorům jej nutí k tomu, aby dobrovolně přijal a prožil všecka ta hrozná muka pomalého umírání na kříži. Ale Kristus nemyslel na urážky ani na nesnesitelnou bolest – a za své vrahy se modlil. Všiml si toho odsouzenec visící na svém kříži po Kristově pravé straně - a prosil, aby si Kristus ve své nebeské slávě na něj vzpomněl - a Pán jej nezklamal…Pocítil však smrtelnou úzkost a viděl nebesa zavřená, jako by jej Otec v jeho těžké chvíli opustil. Viděl svou bolestnou Matku pod křížem- a proto vyzval apoštola Jana, aby se jí nadále ujal, aby on byl nyní jejím synem a ochráncem. Svou Matku pak ustanovil matkou Janovou- ale i všech křesťanů. Zvolal „Žízním“ – a potom odevzdal svou duši Bohu Otci…
Ježíš skonal - a Jeho smrt znamenala pro Kaifáše a jeho lidi vítězství; ovšem původce všeho zla - Satan - jako jediný věděl, že Kristovou smrtí svou věc definitivně prohrál…
Pane Ježíši, Kriste - nemůžeme Ti být nikdy dost vděčni za Tvoji oběť na Kalvárii! Smiluj se nad námi, aby pro nikoho z nás nebyla Tvoje smrt marná!
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení třinácté - mariánské:
Mrtvé tělo Kristovo bylo sňato s kříže a vloženo do klína Matky Marie
Klaníme se Tobě, Pane Ježíši, Kriste - a děkujeme Ti…
Matka nyní zblízka viděla rozdrásané Kristovo tělo. Na žádném zpodobení Krucifixu nevidíme tělo Ukřižovaného tak znetvořené ranami, jako to bylo ve skutečnosti. Žádný sochař ani malíř nikdy nedokáže zobrazit tu děsivou realitu - vždy vidíme jen těch pět ran v údech způsobených hřeby a ránu v boku Kristově způsobenou kopím vojáka Longina, snad i náznak ran po trnové koruně - ale lidská přirozenost i fantazie se vzpírá vykreslit všechnu tu hrůzu, ty stovky a snad i tisíce bolestných ran po celém těle Páně. Nebylo na něm ani místečka netknutého. Určitý náznak reality poskytuje pouze Turinský rubáš. Kristus byl skutečně „Muž bolesti“..
Pohled na umučeného Syna působil v srdci Mariině bolest, jako by jím pronikal meč. Matka však necítí nenávist k těm, kteří Kristovo božské tělo takto zohavili a ukrutně umučili.
Ví, že Kristus chtěl trpět a umřít, že to bylo Jeho poslání - a že kdyby nechtěl, nikdy by se to nemohlo stát. Mohla by se však s mírnou výčitkou obrátit ke všem hříšníkům:
„Stojí vám vaše hříšné potěšení opravdu za to?“
Smiluj se nad námi, Ježíši…
Zastavení čtrnácté:
Mrtvé tělo Páně uloženo do hrobu
Klaníme se Tobě, Pane Ježíši Kriste, neboť svou smrtí na kříži svět jsi vykoupil!
Našli se dva stateční mužové, kteří původně patřili mezi ty „výše postavené“, ale nedali se svést nenávistí Kaifášovou a Annášovou. Původně asi nechtěli riskovat, ale po smrti Páně si od Piláta vyžádali povolení k uložení Kristových tělesných ostatků do skalního hrobu jednoho z nich. Pro Marii to byla velká úleva - jak by jinak mohla důstojně pohřbít tělo svého Syna, který za svého života neměl, kde by hlavu sklonil. Zavinuli jej do plátna a skalní hrob uzavřeli velkou kamennou deskou.
Farizeové a saduceové však byli také za Pilátem: vyžádali si od něj vojenskou stráž, aby nikdo svaté Tělo z hrobu neodstranil a neprohlásil, že Kristus byl vzkříšen.
Ale Kristův pozemský úkol byl již splněn - a žádná pozemská moc už nemohla znemožnit Jeho Zmrtvýchvstání…
Pane Ježíši, svou smrtí na kříži a svým slavným zmrtvýchvstáním jsi všem otevřel cestu k věčné spáse - záleží jen na každém z nás, bude-li chtít. Nedopusť, prosíme, abychom zemřeli nešťastně, v hříších - a nedosáhli věčné blaženosti, neboť Ty jsi pro to učinil vše!
Smiluj se nad námi, Ježíši,
Smiluj se nad námi a nad dušemi v očistci!
Karel Voplakal
