Křtu Páně
Lk 3,15-16.21-22
Křtu Páně
Dnešní neděle je poslední nedělí vánoční doby, jí toto zvláštní a podmanivé období církevního roku končí. (Zítra se ve většině kostelů budou uklízet jesličky, z domácností zmizí vánoční stromky) Ostatně, známá pravda o tom, že: „když něco končí, tak zároveň něco jiného začíná“, platí i pro cyklus liturgického roku. Zítřkem tedy počíná všední období liturgického mezidobí. Ale dnes je právě tato neděle, neděle Křtu Páně.
Obrací naší pozornost k okamžiku, kdy Ježíš sestupuje do vln Jordánu, aby se, jako jeden z mnoha anonymních Židů, dal pokřtít. Když však z vody vystoupí, samo nebe na Něho ukazuje a potvrzuje Jeho výjimečnost. Ano, tímto okamžikem končí jeho inkognito, končí jeho skryté dětství a dospívání v Nazaretě; od tohoto okamžiku už nebude jedním z mnoha, ale budou na Něho upřeny oči mnohých. Končí éra tesaře a začíná dramatické období Mesiáše.
Když vystoupí z vody, už není synem Josefa, ale Synem Božím.
Ti, co stojí na břehu Jordánu a tlačí se kolem Jana Křtitele, to neví, ale Jan, Jan je obdařen vlitým poznáním a naplněn Duchem svatým. (Vzpomeňte, že se tak stalo při setkání Panny Marie s Alžbětou, přítomnost Ježíše, skrytého v Mariině lůně působila tehdy na Alžbětu i na jejího dosud nenarozeného syna Jana.)
Jan Křtitel je poctivý dělník Ducha svatého. Od rána do večera se k němu hrnou zástupy z celého Judska, on je křtí a přitom neustále zdůrazňuje, že je jen Předchůdce, že je jen hlasem, že jeho křest je jen přípravou na jiný křest, křest, který bude udělovat ten, který jej nekonečně přesahuje.
„Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já, jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“
Snad bychom si mohli položit všetečnou otázku, proč vlastně křtil Jan Křtitel, když ví, že jeho křest není ten pravý, že bude následovat ještě jiný, další křest, který bude nepoměrně účinnější. Už jsme si řekli, že Janova úloha je být předchůdcem Krista. Předchází jej při početí a na rození, předchází jej při započetí veřejné činnosti a nyní také při udělování křtu. Janův význam je v tom, že připravuje židovský národ na Ježíšův příchod a na účinky Kristovy výkupné moci. Židé nutně potřebovali proroka Janova formátu, který by je pro to, co bude díky Kristu následovat, připravil. Potřebovali křest, který by je očistil vodou a tak je disponoval pro křest ohněm a Duchem svatým, který jim přinese Kristus. (Co byl vlastně křest původně? Řecké slovo BAPTIZEIN znamená PONOŘOVAT. Rozumí se do vody. Do vody ponořujeme věci, abychom je očistili, umyli, vyprali, a sebe ponořujeme dosud, abychom se umyli, vykoupali, osvěžili, otužili.) Janův křest - Janovo ponořování, to nebylo jen mytí, koupání. Lidé přicházeli, aby se ponořovali v Jordáně v Janově přítomnosti, aby vyznali své hříchy a očistili svá srdce.
Na Janově křtu je tedy nejdůležitější Janova přítomnost, jeho autorita. Sv. Jan Křtitel je postava veskrze zvláštní. Navenek divoch, pouštní muž tvrdého, asketického života, uvnitř pokorná a citlivá duše. Jeho úděl je být předchůdcem, prošlapávat cesty a upravovat neschůdný terén zatvrzelých duší. Vzpomeňte jen úryvek z prvého čtení, z proroka Izaiáše. Ten volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezku našemu Bohu! Každé údolí, ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Zjeví se Hospodinova velebnost…“ Jan je nejen předchůdcem, tím, kdo připravuje cestu Božímu vyvolenému, je také tím, kdo na sobě nese všechny těžkosti, který v potu tváře zasévá, aniž by kdy sklidil. Sklízet a slavit úspěchy bude někdo jiný. Jan nežárlí. Je si vědom své role v Božím plánu a bezvýhradně ji přijímá. (Zde si dovolím malé odbočení. V naší lidské přirozenosti je silná touha po vyniknutí, po slávě, po prvních místech. To samo o sobě není nic špatného, patří to k naší lidské výbavě. Co je však už méně dobré, je to, že nedokážeme být k sobě kritičtí, že nejsme sto odhadnout své skutečné schopnosti a možnosti. A tak se na první pozice dereme za každou cenu a nemaje tu pravou, odbornou či morální kvalifikaci, používáme mnohdy nesprávných prostředků a způsobů k vyniknutí.)
Pro Jana muselo být lidsky svůdné přitakat k očekávání svých soukmenovců a hřát se na výsluní slávy. Oči celého Izraele byly na něho upřeny, jak snadné bylo nechat je v omylu, že je tím očekávaným Mesiášem. Jan tomuto pokušení nepodlehl. „Já nejsem tím, na koho čekáte. Po mě přichází mocnější, než jsem já, já sám mu nejsem hoden ani zavázat střevíc.“
Moji milovaní, tomu říkám pokora! Umět poznat své místo, své poslání. A zanedlouho také umět odejít. To když začne naplňovat své poslání Ježíš. Jan ustoupí a bez pocitu ukřivděnosti se dívá, jak jeho učedníci a posléze celé zástupy, odchází za Ježíšem. Jan je úžasnou postavou Bible, postavou, která by mohla být pro nás velkým příkladem. Stojí však vždycky v pozadí, zastíněn Kristem. A snad proto jej moc nevnímáme. K naší škodě. Ježíš později řekne: „Mezi těmi, kdo se narodili z těla, není nikdo větší než Jan.“ Chceme snad pochybovat o Ježíšových slovech? Ježíš si je vědom nesmírného významu svého předchůdce a dává jej svým učedníkům za příklad. A jestliže svým učedníkům, pak také nám.
(Moji milí sestry a bratři. I nad námi, nad každým z nás, zaznělo při našem osobním křtu slovo nebeského Otce: „Toto je můj milovaný syn, moje milovaná dcera - v něm, v ní, mám zalíbení!“ A my jsme se křtem stali Božími dětmi a Kristovými spolupracovníky na spáse světa. Je jenom na nás, jestli toto své poslání ve svém životě také naplníme. Myslím, že to od nás Ježíš právem očekává.)
Jiří Vojtěch Černý
