Kudy do nebe?

„Myslím, tedy jsem,“ řekl si jednoho dne filozof Descartes. Měl sice pravdu, ale asi ne už dost odvahy, aby to víc konkretizoval. Třeba jak myslím, na co myslím a na co radši ne. Nad čím přemýšlím, co nekriticky přijímám a co nezkoumám? Například moře a oceány. Pokrývají 361 milionů km² naší planety a jejich objem dosahuje 1 370 milionů km³ vody. Něco z toho se vsákne, něco vyšplouchají velrybí mláďata a něco odnesou turisté v botách. Bratru tak milion kubíků. Ale kubík sem, kubík tam, co na tom záleží. Myslím, že ten vědci spočítaný objem zhruba odpovídá. Věřím jim a nezkoumám to. Pak jsou tady černé díry ve vesmíru. Podle hvězdářů věčně hladové a nenasytné bestie, které klidně nalačno posnídají půl galaxie, jako by byly bezedné. A nejspíš i jsou. V tomto případě nekriticky přijímám varování odborníků: „Dotýkat se drátů i na zem spadlých či chtít nahlédnout zblízka do černé díry, je životu stejně nebezpečné jako pokoušet se dohlédnout dna státní pokladny.“ Je to doslova ruská ruleta  a hra se smrtí. Mohl bych sice mudrovat nad smyslem černých děr v dějinách spásy, ale když neznám ani smysl černých děr v dějinách vesmíru, je to marnění času. Zbývá kategorie poměrně bezpečná. Nad čím přemýšlím? Občas nad některými dosud neodhalenými záhadami. Třeba o motýlech. Je to příjemné bádání, které můžu provádět v houpací síti na zahradě. Když na jaře vidím na pažitu zelenou housenku otakárka fenyklového (Papilio Machaon) s oranžovým a černým zdobením jako tanečnice z Mont Martru od Maneta, znám budoucnost i bez křišťálové koule. Housenka se zakuklí jen tak nalehko bez výtvarných potřeb, a když se posléze vykuklí, zjeví se motýl, pestrobarevný a zářivý jak secesní plakát Sarah Bernhardtové od Alfonse Muchy. Jak housenka do kukly propašuje šminky na křídla a kam pak šminky nechá zmizet? U Davida Coperfielda vím, že dokáže nechat zmizet i americké zlaté rezervy ve Fort Knoxu a nahradit je křepelčími vejci. Je to ovšem geniální kouzelník a iluzionista. Ale nevzdělaná housenka s IQ retardované jepice? Nechápu. Je ale spousta dalších věcí, které nechápu, lámu si s nimi hlavu a nakonec si na nich stejně vylámu zuby. Například právě zuby. Ony jsou to, kdo začasté působí člověku trápení, bolesti a on kvílíc, napochoduje do ordinace, kde se k jeho kvílení přidá ještě zubní vrtačka a nakonec i zubař. Ten vyčítá, proč pacient nepřišel dřív, protože teď už nepomůže nic než kovářské kleště. A mě napadá: „Kde udělal Stvořitel chybu?“ Měl přece milion let ověřený projekt dokonalých zubů, testovaný na žralocích. Žralok kousne omylem do převodovky potopené ponorky,  a vylomí si pár zubů. Ale i kdyby si je lámal dál jak na běžícím pásu, narostou mu pokaždé do týdne nové, krásné zoubky, hodné hollywoodského filmu. Jsou ovšem hlavolamy mnohem těžšího kalibru, které se na rozdíl od žraločího chrupu bytostně dotýkají smyslu a budoucnosti našeho příštího života. Možná by mě do smrti nenapadlo dumat kde je nebe, kudy do něj a jaká potvrzení, úředně ověřená, musím předložit komisi svatého Petra u nebeské brány. Nebýt skutečnosti, že mě na věčnost předběhl můj švagr. V té chvíli se mi rozsvítila varovná kontrolka, že jsou důležitější věci k řešení, než nezaplacené složenky od dopravní policie za překročení povolené rychlosti. U rakve švagra byla totiž fotografie rozesmátého mašinfýry v okně jeho milovaného motoráčku, jak ho přehozená výhybka posílá na hlavní kolej právě ve chvíli, kdy kněz hovoří o naději těch, kdo odcházejí na věčnost a říká: "Co oko nevidělo, ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují." A já v té chvíli pochopil, že do nebe vede možná tisíce bran, a že se nemusí všichni tlačit u terminálu, co vydává pořadové lístky pro pěší. Že mašinfýra prostě dojede k bráně nebeského depa a zapíská. Semafor se zvedne, fotobuňka otevře vrata a motoráček s grácií monacké kněžny dorazí do cíle své poslední cesty.