Květná neděle nás uvádí do vrcholného období celého liturgického roku, do tzv. Svatého týdne
Iz 50,4-7
Lk 22,14-23,56
Květná neděle
Květná neděle nás uvádí do vrcholného období celého liturgického roku, do tzv. Svatého týdne, ve kterém si církev připomíná největší a nejdramatičtější události ze života Ježíše Krista. Události, které rozhodně nejsou samoúčelné, vždyť byly prožity pro nás a kvůli nám. A také pro odčinění nesmírné křivdy, kterou spáchal člověk proti Bohu. Ale pěkně popořádku. Začali jsme dnešní mši sv. svěcením ratolestí. Nežijeme ovšem v jižních krajích, a tak jsme se namísto palmových větví museli spokojit s našimi kočičkami. O to však nejde. Průvodem s ratolestmi jsme si připomněli slavný vjezd Pána Ježíše do Jeruzaléma. Přichází spolu s mnohými poutníky na největší židovské svátky Paschy, a jeho příchod provází velké napětí. Všechno kolem vře očekáváním Mesiáše, který má přece už, už přijít. Jeho tvář dostává teď konečně skutečnou podobu. Je to tvář Ježíše, proroka a divotvůrce z Nazareta. Není to však královský průvod, ani nějaká vojenská přehlídka, která jeho příchod doprovází. Nejede na bílém koni, ale na prostém oslátku, jako král chudých. A právě chudí a prostí jej poznávají a pozdravují, zatímco mocní a sebevědomí stojí s pohrdáním opodál a Krista odmítají: „Tu řekli někteří farizeové ze zástupu: Mistře, zakaž to svým služebníkům. Odpověděl: Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude křičet kamení.“ V tomto různorodém přístupu je už naznačena celá dramatičnost situace, která se pak v Jeruzalémě rozvine. Bezmezná radost a nadšení lidu a pochybnosti a zášť na straně mocných. A co následuje? Očista chrámu za pomoci důtek, pláč nad Jeruzalémem, poslední a nejostřejší polemiky s odpůrci, eschatologická řeč, a jako vrchol Poslední večeře - ustanovení věčného odkazu, své věčné přítomnosti. Eucharistií je jeho dílo dovršeno, nezbývá než jej potvrdit vlastní krví. To se stane za několik málo dní.
Ježíš jde vědomě vstříc svému utrpení, své smrti. Tu nám ukázal evangelista Lukáš před chvílí v pašijích, které jsme vyslechli. Kristovo utrpení je však už naznačeno v prvém čtení, v tzv. Izaiášově písni o Hospodinově služebníku: „Pán, Hospodin mi otevřel ucho. A já se nezdráhal, necouvl zpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mne bili, své líce těm, kdo rvali můj vous.“
Utrpení a smrt na kříži se v Ježíšově životě jeví skoro jakoby historická a psychologická nutnost; situace se tak vyostřila, že nebylo jiného vyhnutí. Ale prorok právě ukazuje, že nade vším tím je ještě něco jiného, nevyhnutelnost, chceme-li, teologická. Že ten „Hospodinův služebník“, Pán Ježíš, jde vstříc svému utrpení ne nevědomky, proti své vůli, nýbrž z poslušnosti k Otci a z lásky k nám.
Ježíš, který vjíždí na oslátku do Jeruzaléma ví, co jej čeká. Jde vstříc své smrti a jako člověk má jistě strach. Nehledí však na svůj konec ukřivděně, nebo jako na katastrofu, ale jako na naplnění svého Mesiánského poslání, pro které přece přišel. Kříž, který se tyčí na konci není výhružným a děsivým popravčím nástrojem, ale symbolem, znamením vítězství a spásy. A pro toto vítězství nad smrtí - hříchem; pro dar spásy pro všechny lidi bez rozdílu - pro tohle Ježíš přišel a to se děje skrze kříž. In cruce salus et vita (V kříži je spása a život) a také Per crucem ad lucem (Skrze kříž ke světlu). V těchto dvou otřepaných latinských úslovích je ukryto celé tajemství Kristova utrpení: Kříž je znamením Boží lásky k lidem a nástrojem jejich spásy. Kříž je autentickou cestou Krista, ale také každého člověka. Kříž dává smysl našemu životu.
Jiří Vojtěch Černý
