Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí

Ex 22,20-26

Mt 22,34-40

30. neděle v mezidobí

Prvé čtení a evangelium dnes spojuje, řekněme, právní rámec. To starozákonní uvozuje, možno říci, preambule: Toto praví Hospodin …“ a následuje výklad Mojžíšské smlouvy. A v evangeliu je to Boží Syn, který předkládá Největší přikázání.

Starozákonní lekce nám nabídla, dalo by se říci: „Sociální učení podle Desatera“, a Ježíš v evangeliu na své oponenty z řad farizeů a zákoníků vyrukuje „Přikázáním lásky“.

Leč, pojďme popořadě: Ve 20. kapitole Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 20,1-17) zazní známé Desatero – Boží zákon závazný pro izraelský lid, ale rovněž také mravní zákon, platný pro všechna pokolení, pro všechny lidi; vždyť zabíjet, krást, lhát, pomlouvat, odnímat druhým právo na základní prostředky k životu a na plnohodnotný život, je v rozporu s přirozeným právem a s Boží láskou a milosrdenstvím, kterými Bůh zahrnuje všechny lidi bez rozdílu.

To prvé čtení je takovým volným rozvedením přikázání Desatera na rovině přístupu k druhým – právě k těm nejslabším a nejzranitelnějším. K přistěhovalcům, vdovám, sirotkům. Ti první ztratili vlast, otčinu; ti druzí oporu muže a otce. Přistěhovalci nemají být utiskováni s odkazem na zkušenost izraelských předků, kteří také prožili trpký úděl přistěhovalců a otroků: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť jste sami byli přistěhovalci v egyptské zemi.“ Sirotci a vdovy proto, že Hospodin sám se jich ujme a bude pozorný k jejich nářku a stížnostem: „Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost“. (A také: můj hněv vzplane proti vám).

Starozákonní příkazy pak jdou ještě dále a hlouběji; kupř. Hospodin sice nezakazuje půjčky, ale zapovídá lichvu a zástavu majetku, jehož je zapotřebí k životu: „Půjčíš-li peníze chudákovi, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo …“, a opět na odkaz pro Hospodinovu „slabost“ pro znevýhodněné a chudé, a na jeho soucitnost: „bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.“

(Jen na okraj připomínám, že tato slova byla pronesena před 4000 let! A my se dnes chováme k bližním mnohdy hůře a bezcitněji.)

V evangeliu se nám, díky zaujatosti Kristových názorových odpůrců a díky jejich snaze dostat Ježíše do úzkých, dostává zásadního poučení pro náš duchovní život. „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ To se ptá Zákoník, odborník na Zákon, a neptá se proto, aby se mu dostalo poznání, ale, jak je řečeno: „aby dostal Ježíše do úzkých“. To se mu ovšem, stejně jako nikomu předtím, ani potom, nepodaří. Ježíš se nenechá zaplést do tenat právnických kliček a nástrah. Použije slova modlitby Šema Israel, kterou dobře zná každý Žid. (Její slova má dodnes na zárubni dveří v mezuze, stejně jako v modlitební schránce na čele a u modlitebních řemínků na ruce.)  „Slyš Israeli, Hospodin náš Bůh je jediný. Miluj Hospodina celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou …“ (Dt 6,4-5)

To je největší a první přikázání.“ Je-li ovšem řečeno první, pak má být i druhé. A Ježíš skutečně dodává: „Druhé je podobné: „Miluj svého bližního, jako sám sebe“. Ani toto druhé přikázání neříká Ježíš sám ze sebe, ale opět cituje slova Zákona. Konkrétně knihu Leviticus: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního, jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“(Lv 19,18) A pak už jen shrnuje a dodává: „Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

K tomu, co právě Ježíš vyřkl, nelze nic dodat. Jeho slova nelze zpochybnit, vyvrátit, překroutit. Vždyť cituje slova Zákona! Farizeové, saduceové a zákoníci opět odchází s nepořízenou. Jejich pýcha a uražená ctižádost však už zakrátko, jen za několik málo dní, dozraje v nejhrůznější soudní frašku, v níž označí Ježíše za rouhače a očekávaného Mesiáše odsoudí k smrti. A přece, ztělesněná „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí …“

Jiří Vojtěch Černý