Láska bližnímu neubližuje

Ez 33,7-9

Řím 13,8-10

Mt 18,15-20

23. neděle v mezidobí

Myslím, že každý z nás se už někdy v životě dostal před nesnadné dilema: říci o nějakém nešvaru, špatném jednání, svého bližního, to protože jej cítíme jako věc nesprávnou, která vyžaduje nápravu; anebo raději mlčet, nepálit si prsty a nechat ho být i s jeho špatným jednáním? A nebo ještě jinak, říci mu do očí co si o jeho jednání myslím, nebo se snažit zjednat nápravu tím, že na jeho nesprávné jednání poukážu? Co s tím? V prvém případě snadno přijdu o přítele (protože kritiku a zvláště oprávněnou kritiku nemá nikdo rád - jedná-li se nadto o představeného, přijdu možná o prémie, postup, místo); v druhém případě se v očích druhých a možná i svých vlastních, stanu jakýmsi donašečem či dokonce udavačem. To je vskutku nelehká otázka. A přece, jako na spoustu jiných nesnadných otázek našeho života, můžeme najít odpověď v Písmu svatém.

V prvém, sz. čtení z proroka Ezechiela, slyšíme výzvu, abychom byli „strážnými svých bratří“. Co to znamená být „strážnými svých bratří“? Jistě ne být jejich strážníky, špehovat je, donášet, omezovat jejich svobodu. Spíše naopak, být vnímaví k jejich starostem a bolestem, k jejich potřebám a potížím, a přitom nebýt úmyslně slepí k tomu, co je v jejich jednání špatné, nemorální, neetické. Počítat s druhými a nemyslet si, že si stačím sám se svou spravedlností, ani nebrat spravedlnost do svých rukou, ale vložit ji raději do rukou toho nejvyššího a nejspravedlnějšího - samého Boha. Když říká Kain: „jsem snad strážcem bratra svého“?, chce tím odsunout svoji odpovědnost a skrýt svůj bratrovražedný čin. Když říká Ezechiel: „buďte strážci svých bratří“, mluví o odpovědnosti, kterou za své bližní máme před Bohem. Připomenu vám, co říká: „Nebudete-li napomínat jejich nepravosti, budete spoluzodpovědní za jejich špatné činy. Teprve tehdy, budete-li jim domlouvat a je napomínat, a oni přesto neuposlechnou, budou oni sami zodpovědní za svůj hřích a vy nebudete mít na jejich špatném jednání podíl.“ Tohle není výzva k alibismu, naopak, k osobní angažovanosti za pravdu a spravedlnost. A to je postoj nesnadný a vždycky nevděčný.

Ježíš v evangeliu tento náročný Ezechielův požadavek „být strážcem bratra svého a nemlčet k jeho zlu“ dále rozvádí. Jednak říká: „proti tobě“ – tedy nedobré jednání mého bližního se mne přímo dotýká, zasahuje mne, ubližuje mi; a pak, v dalších větách, dává postoji dotčených a napomínajících, téměř právní řád. „Nejen ke zlému jednání nemlčet, ale napomínat v skrytu soukromí. Nevezme-li si bližní tato slova k srdci a nenapraví-li se, pak povolat další dva nebo tři, znovu poukázat na nemorálnost jednání a znovu dát šanci k nápravě. Teprve selžou-li prostředky neveřejné a mírné, pak je možné, podle Ježíše, přikročit k zveřejnění a sankci“. Tou je zde míněno vyobcování z církve po neuposlechnutí biskupa. Biskup zde zastává nejvyšší autoritu a církev celou společnost.

Nicméně, je nabíledni, že existuje propastný rozdíl mezi životem křesťanů v prvním století, a životem církve ve století jednadvacátém. Dnes se mnohé změnilo: posunuly se hranice morálky; každý si hájí svůj píseček, své soukromí i svá selhání; rovněž se změnilo postavení církve, která už dávno není (a to i pro nemorálnost svých představených) veřejným arbitrem morálního jednání. Také Kristus už přišel (obrazně - nevěrou, relativizací všeho i neochotou k oběti) o svůj kříž i o autoritu soudce všech. Přesto však mravní princip „bratrského napomenutí“, (církev tomu říká „corectio fraterna“), se nezměnil a změnit nemohl, protože morální pravidla jsou, přese všechny pokusy je překroutit a bagatelizovat, neměnná. Pro současnost by to dnešní Matoušovo evangelium znělo asi následovně: „Nejprve svého chybujícího bližního napomeň mezi čtyřma očima a upozorni jej na jeho chybu. Nezmění-li své jednání, pozvi si na pomoc - podotýkám na pomoc pro něho, ne sobě; jeho blízké - rodinu, přátele. Neuspěje-li ani tato domluva, teprve potom je možné jeho špatné, zlé skutky zveřejnit a v případě nutnosti do věci zatáhnout i světskou spravedlnost“. Nikdy však není možné hrát si na zákonodárce a brát spravedlnost do vlastních rukou! A už vůbec nelze zaměňovat tento postup s roznášením druhého po městě či pracovišti, nebo dokonce s nějakou denunciací. Není možné jej veřejně osočit a znemožnit.

Bratrské napomenutí není aktem dokazování mé, (byť i faktické), mravní síly, ale aktem bratrské lásky a pokory. Beztak si musíme být vědomi toho, že budeme-li se snažit v praxi tento Kristův požadavek naplňovat, ztratíme mnoho přátel a křesťanských bratří, a asi nebudeme příliš oblíbení. S tím je třeba počítat. Kristus také nehrál líbivou politiku, ale šlo mu o spásu hříšníků. A na tuto svou lásku, lidsky řečeno, doplatil. Má však své následovníky, a těmi jsme my. A má na nás (po právu) vysoké požadavky. Být křesťanem znamená velký závazek i velké břemeno. V našem dnešním případě to znamená nemlčet, nazývat věci pravými jmény a přitom milovat druhé. I když hřeší, i když nás napadají, nadávají nám a námi pohrdají. I když nám ubližují, i když nás nechápou. Být křesťanem znamená činit druhým dobro, bez ohledu na sebe sama (a pod čarou, bez ohledu a to, že se zpravidla mé upřímné a spravedlivé jednání obrátí proti mně samému). Být křesťanem znamená být ostatním spolubratrem, tj. stejně jako on se snažit naplňovat Kristovo první přikázání lásky; následovat Krista, řídit se jeho Duchem a milovat i hříšníky a nepřátele. Je to těžké, já vím, ale jenom tudy vede pravá cesta. Cesta křesťanství, cesta lásky, cesta spásy.

V druhém čtení z listu Římanům jsme slyšeli slova apoštola Pavla: „Miluj bližního jako sám sebe. Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je láska.“

Ano, je to pouze a jenom láska, zde „bratrská láska“, která nás opravňuje k tomu „být strážci svých bratří“. (Bez lásky bychom byli opravdu jen denuncianty a falešnými moralisty.) Jenom láska, pokora a zdravé sebevědomí snese napomínání a kritiku od druhých, a stejně tak, jen láska unese nevděk a nepochopení napomínajících.

Tomuto závěru odpovídají i následující, obsahově zdánlivě odlišné Kristovy výroky – totiž o tom, že „jestliže se shodnou na zemi dva (z bratří) na jakékoli věci a budou o ni (společně) prosit (ve jménu mém mého Otce), dostanou ji“; stejně jako: „kde jsou dva, nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“. To jsou výroky, které přesahují rámec křesťanské morálky, které jdou k samé podstatě křesťanství, které je založeno právě na lásce – ke Kristu i ke spolubratřím. Proto může Ježíš použít stejná slova o „rozvázání a svázání na nebi i na zemi“ jaká použil pro své apoštoly, protože to jsou slova určená jeho následovníkům a podepřená jeho vlastní autoritou.

Jiří Vojtěch Černý