Láska, která není jen pro vyvolené

1 Jan 4,7-16

Mt 11,25-30

Nejsvětějšího Srdce Ježíšova   

Na úvod té dnešní, krásné slavnosti, slavnosti Boží lásky, trochu poučení z liturgiky – středem liturgického roku – a našeho duchovního života vůbec, je Kristovo vzkříšení. Po něm následuje velikonoční doba, kterou završuje slavnost Letnic – seslání sv. Ducha. Nu a na velikonoční atmosféru navazuje dnešní slavnost, tradičně (1856 Pius IX.) slavená třetí pátek po Letnicích. Tou dnešní slavností Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, se tak jakoby završuje závěr vykupitelského díla Ježíšova, který jsme v době velikonoční prožívali. Od Ukřižování na Golgotě, přes Vzkříšení, Nanebevstoupení, až po seslání Ducha sv., jsme si připomínali všechno to, co se stalo, odehrálo, v Božím dramatu, pro nás a pro naši spásu. Z  velikonočních událostí čerpáme jedinečné dary, bez kterých by náš život křesťanů byl zhola nemožný. Byly nám dány mnohé dary – v prvé řadě dar života, naší existence – žádný z nás tady nemusel vůbec být a přece, každý z nás tu je a byl Bohem vyvolen „ještě před stvořením světa“.  Tím, že jsme, je nám dána zástava věčnosti. A nejen to.  Podle slov sv. Pavla v listu Efesanům, nás Bůh: „v lásce a ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Krista… pro zásluhy svého milovaného Syna.“ (Ef 1,4-6) Tentýž Bůh, který si z nás učinil Boží děti, který si nás vyvolil a povolal k životu, nás volá, abychom svým životem byli „solí země a světlem světa“, ba, co víc: „aby naše světlo svítilo před lidmi“.

Svatý apoštol Jan  nám přibližuje dnešní slavnost v druhém čtení. Tento milovaný učedník Kristův, který směl naslouchat „tlukotu Ježíšova Srdce“, když s hlavou na Kristově hrudi s ním prožíval Jeho Poslední večeři; tento teolog Boží lásky, nám zanechal několik nepřekonatelných definic o lásce Božího Srdce Ježíšova. Nejznámější je ona: „Bůh je láska!“ My jsme ji dnes slyšeli hned dvakrát – ale dlužno podotknout, že bychom ji potřebovali slyšet každodenně. A k ní Jan nadto přidává základní pravidlo pro náš život: „Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm!“

Boží Syn, Ježíš Kristus, je vyslancem a mluvčím Boží lásky. Bůh jej posílá do našeho světa, „abychom měli život skrze něho“; posílá jej jako smírnou oběť za naše hříchy. A Ježíš, Boží Syn, se skutečně, když „přišla jeho hodina“, za nás všechny, lidi slabé a hříšné, obětoval. Opět cituji: „On sám sebe vydal až do krajnosti těm, které miloval“ a stejně tak, v předvečer svého utrpení, se vydal svým učedníkům – a navěky také nám, v oběti chleba a vína, proměnil ve své tělo a krev, jako záruku věčné smlouvy lásky – „toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku“.

My tuto oběť neustále obnovujeme a zpečeťujeme ve mši svaté. To proto, abychom byli zahrnováni láskou a Boží pomocí, abychom byli neustále posilováni na cestě k nebi, kterou nám Ježíš vytýčil na kříži. Abychom měli naději, že po putování svého pozemského života, pravda, nejednou skropeného našimi vlastními slzami bolesti a utrpení, dojdeme do života věčného. Vzpomeňte na příslib Pána Ježíše: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“

Při každé mši sv., při každém proměňování, před každým sv. přijímáním, nebo lépe, každý den, jakoby nám Ježíš říkal to, co jsme slyšeli v dnešním evangeliu: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ To jsou krásná slova plná útěchy, plná porozumění pro nás, slabé lidi. Zkusme si tato slova přiblížit:

Pojďte - kdo se lopotíte: Lopota, práce a námaha, těžkosti a trápení, jsou našimi průvodci na našem životě; není nikdo, kdo by jí nebyl, už od ráje, ušetřen: „V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vyšel.“ Světem jde a vždy půjde, dlouhý průvod znavených, kteří nesou svůj kříž.

Pojďte - kdo jste obtíženi: čím? – tíhami tohoto světa; bolestmi, utrpením, ale také - vinami a hříchy. Není nikoho, koho by nesrážel kříž jeho těžkostí, stejně jako hříchů do prachu země. Kdo by pod nimi nepadal, podobně, jako Ježíš pod křížem na křížové cestě. On, ač sám bez hříchu, nesl svůj těžký kříž před námi a za nás a také padal pod jeho tíhou. Pro jeho účast, lásku a milosrdenství, není nic ztraceno. A také, je to naše lítost, která z nás snímá tíhu kříže. Litoval Petr, litoval David, kolik velkých hříšníků v dějinách spásy litovalo – a bylo jim odpuštěno. (V otupělosti našich srdcí a svědomí, a v nedůvěře v Boží milosrdenství, spočívá tragedie dnešních hříšníků. Nikoli v hříchu samém, ale v absenci důvěry, víry a lásky, kajícnosti a pokory, spočívá beznaděj nevykoupení.)

Pojďte ke mně - kdo jste unavení úsilím o dobrý a spravedlivý život - navzdory  všemu, tak častému nepochopení svých blízkých – a já vás občerstvím, já vám dám novou sílu.

My jsme mnohdy skutečně vyčerpaní – a to více duchovně, než fyzicky. Naše srdce jsou nemocná – nikoli vnější chorobou, jako spíše nedostatkem lásky, nebo zraněním od druhých. A právě proto pro nás platí ona slova Kristova pozvání:

- pojďte ke mně – a já vám odpustím, vždyť žádný hřích není větší, než Boží, odpouštějící láska;

- pojďte ke mně - a já vás občerstvím – tím pramenem vody živé, kterým jsem já sám; 

- pojďte ke mně - a já vás posílím – darem Eucharistie, tímto pokrmem živých;  

- pojďte ke mně – a já vás uzdravím – lékem své oběti, vykoupením

- Pojďte ke mně - všichni - vy maličcí, vy pokorní a bezelstní; vy, kteří se snažíte, byť klopotně, odpovídat na mou lásku. Vy všichni jste pozváni. (Ale máme svobodu k tomu, zda pozvání přijmeme, či, ke své škodě, odmítneme).

Dnešní slavnost je slavností LÁSKY, je pozváním k lásce – vždyť SRDCE je odjakživa symbolem lásky. A Nejsvětější Srdce Ježíšovo je srdcem plným lásky. Lásky, která není jen pro vyvolené; lásky, která je pro všechny, a zejména pro ty, kteří si jsou dobře vědomi, jak mnoho Boží lásku potřebují. Pro všechny ty, kteří jsou „tišší a pokorní srdcem“. V Ježíšově srdci je dost místa pro všechny, tak tedy pojďme všichni – k Ježíši!

Jiří Vojtěch Černý