Láska, která se dokáže nezištně rozdávat a obětovat
Gn 2,4-9.15-17
Středa 5. týdne
Dnešní homilii začnu trochou teorie, konkrétně biblistiky. Do začátku postní doby budeme číst z prvních kapitol 1. knihy Mojžíšovy – Genesis. Název knihy je příslovečný, hovoří o stvoření světa, o pradějinách člověka. Ale ač jedna kniha, zahrnuje v sobě dvě různé zprávy o stvoření – starší, tzv. jahvistickou a mladší, tzv. kněžský kodex.
Včera jsme četli o stvoření člověka z oné mladší, která zdůrazňuje skutečnost, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, podle své podoby. „Bůh řekl: Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby … Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jako obraz Boží ho stvořil; jako muže a ženu ho stvořil.“
Dnes zazněla starší verze, která jakoby zdůrazňuje přirozený původ člověka ze všeho stvořeného – svým „složením“ se ničím neliší od ostatních přírodních prvků: „Tehdy uhnětl Hospodin Bůh člověka z prachu a hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí.“
V obou případech je pro člověka použito jméno ADAM. My jej dnes užíváme jako jméno, ale on je to vlastně obecný hebrejský název pro člověka, osobu … Adam je pojmenování tvora, vzešlého Božím přičiněním z prachu a hlíny země. A právě hebrejské slovo ADAM, nám mnoho o člověku samém napoví. Skládá se ze tří písmen (souhlásek, hebrejština nemá samohlásky a čte se, jak jistě víte, zprava do leva) tedy z א – alef, které je nejen prvním písmenem hebrejské abecedy, ale také číslem 1 a označuje samého Boha, božství; dále z písmene ר dalet které je číslem 4 – neméně důležitém, vždyť zahrnuje 4 světové strany, stejně jako čtyři základní živly (lze vnímat jako výraz stvořené skutečnosti) a posledním písmenem je ם mem, které pro změnu symbolizuje vesmír, čas a v židovské numerologii jde o velmi významné číslo 40 – číslo proměny, růstu, vývoje. (Sečteme-li 1+4+40 dostaneme číslo 45, které je hebrejským výrazem „ma“ a znamená „jaký, co, jak“. Jakoby tedy k lidské přirozenosti, v němž přebývá božský majestát, patřilo stálé hledání, tázání se po smyslu existence, života, věcí.)
To je jeden z výkladů výrazu adam – člověk. Existuje jich více, asi nejznámější je ten, který odpovídá dnešní verzi, kdy: „Hospodin uhnětl člověka z prachu a hlíny.“ Ono hebrejské adam lze také číst jako adamah, což je výraz pro zem, hlínu, konkrétně hlinitou ornici, jíž používali hrnčíři. A ještě jeden výraz pro adamah, který je podobný latinskému člověk - homo - humus. Ano, ne toliko hlína, ale humus – to nad čím neprávem ohrnujeme nos, ale je základem dobré půdy. A člověk je půdou, hlínou, do níž Bůh vdechl dech života a zasel semeno Božího slova.
U slova adam by bylo možné zdržet se déle, je vícero zajímavých výkladů původu slova člověk – ale i toto nám může stačit. - K pokoře – nejsme nic víc, než hlína a prach a jednou se v prach obrátíme; – od ostatní organické přírody nás odlišuje a to zásadně ta skutečnost, že jsme Bohem chtění; - stvořeni k jeho obrazu; – máme v sobě pečetidlo živého Boha, Boží autogram; a především, že Bůh nám vdechl svého Ducha, tento princip života – a tím se stal člověk živou, vnímavou, rozumovou bytostí. Máme nejen živočišné pudy, které nás vedou, jak je ostatně Boží vůlí, k rozmnožování. Máme rozum, cit a vůli, abychom vše přízemní a pudové dokázali zkrotit, aby nám sloužilo a ne nám vládlo. Máme dar vyšších citů, morálky, schopnost abstraktního myšlení a hlavně – máme schopnost, dar lásky. Té lásky, která je Boží podstatou („Bůh je láska“); té lásky, která se dokáže nezištně rozdávat a obětovat. Lásky, která nás dokáže povznést nad hranici přízemního a dává nám křídla i nesmírnou energii, v níž dokážeme překonat sami sebe. Ano, Bůh, Boží duch, je dárcem života a láska, láska je jeho motorem.
Jiří Vojtěch Černý
