Láska nic nestojí a nikdy jí není dost
Mt 25,31-46
Svátek Sv. Martina
Známé úsloví o sv. Martinovi, který přijíždí na bílém koni, se letos nenaplnilo. Leč, kdybychom si spojovali sv. Martina jen s pranostikou o příchodu sněhu a s barvou jeho koně, bylo by to, upřímně řečeno, trochu málo.
Sv. Martin, jako voják byl jistě zdatným jezdcem, ale ani to pro nás není podstatné, a už vůbec není podstatná barva jeho koně. To, co je podstatné, je to, že byl mužem svatého života, oddaným Bohu a statečným služebníkem Kristovým. O tom však žel, lidová rčení nemluví.
Nejznámějším Martinovým činem je ten, který často zobrazován: Sv. Martin na něm mečem půlí svůj plášť a podává jej ubožákovi, choulícímu se u jeho nohou. Martinův životopisec nám o této příhodě píše, že jedné zimní noci projížděl vojenský důstojník Martin městem a kontroloval vojenské hlídky. A tu spatřil na ulici polonahého žebráka, třesoucího se zimou, který prosil o almužnu. Martin u sebe peníze neměl, ale chtěl ubožákovi pomoci, a tak mečem rozřízl svůj vojenský plášť (mimochodem nikterak levný, a tím jej znehodnotil) a polovinu daroval žebrákovi, aby se alespoň zahřál. Legenda vypráví, že následující noci se mu zjevil Kristus, oděný polovinou jeho pláště a s uznáním se na něho usmál. Tolik legenda. Avšak, kdo z nás by nestál o uznalý Kristův úsměv?
Dnešní evangelium hovoří o jiném, Kristově uznání. O zařazení po pravici, o vyvolení těch, kteří přijdou do Jeho království. A tady už nejde jen o úsměv, ale o celou věčnost. O královský příbytek, který je připraven těm, kteří se uměli podělit se svými bližními - o jídlo, o ošacení; kteří měli natolik dobré srdce, že napojili žíznivé a ujali se poutníků; kteří se s láskou starali o trpící, nemocné, osamělé. Kteří se nestyděli sestoupit k nim do vězení, kteří přinesli pomoc do jejich bídy a světlo naděje do jejich utrpení. Takové miluje náš Pán a takovým dává svou královskou odměnu. Mezi ně dozajista patří i sv. Martin. A mezi ně jistě toužíme patřit i my. Můžeme. Stačí k tomu málo. Opustit hradby své sebelásky, svého sobectví a v druhých, v těch opomíjených a často i opovrhovaných, vidět Krista.
Namítnete možná, že dnes nemáme kolem sebe takové žebráky, ani tak křiklavou bídu, jako byla za dob sv. Martina. To ale není tak docela pravda. Bída je zde stále, jen její obraz se změnil. Dnes na nás tolik nekřičí bída hmotná, bída sociální, ale o to více bída lidských srdcí a nešťastných duší. A ta je nepoměrně větší, než byla ve 4. stol. Kolik je u nás nešťastníků utápějících svůj život v alkoholu, v drogách, v gamblerství? Kolik je rozvedených manželství? Kolik je dětí, které, ač zahrnuty vším, nepoznaly teplo rodičovské lásky? Kolik je starých, nemocných lidí, které jejich děti opustili? Kolik je postižených, ať mentálně, tělesně či smyslově, odkázaných jen na nedostatečnou sociální péči, bez lidského, upřímného zájmu? A kolik citově strádajících? Kolik je lidí, kteří ztratili svůj domov a své blízké ve válečných konfliktech? Kolik migrantů a bezdomovců? Kolik je lidí odsouzených na smrt nevyléčitelnými nemocemi? A tak bychom mohli výčtem bídy tohoto světa dále pokračovat…
Nemám pocit, že bychom dnes nenašli kolem sebe ty, kterým bychom, stejně jako sv. Martin, nemohli nezištně pomoci. Bídy a utrpení je kolem nás dost a dost. Chce to ale mít Martinovo srdce a také jeho oči. Ani z výšky svého koně nepřehlédl chudáka na zemi, který potřeboval pomoci. Ani my bychom (obrazně řečeno) neměli z výšky svých úřadů, svého postavení a majetku, přehlédnout ty „dole“, kteří potřebují naší pomoc.
Pro skutky blíženecké lásky nepotřebujeme mít naditou peněženku ani kdovíjaké příjmy. Teplo lidské, nezištné lásky, porozumění vyjádřené třeba jen úsměvem, povzbuzením, dobrým slovem, můžeme rozdávat třeba i s prázdnou kapsou. Láska nic nestojí a nikdy jí není dost.
Jiří Vojtěch Černý
