Láska se nikdy neptá kolik dáváš, ale jak dáváš
1 Král 17,10-16
Mk 12,38-44
32. neděle v mezidobí
S jistou nadsázkou lze říci, že v hlavní roli dnešních biblických textů jsou 2 vdovy. Samozřejmě nejde o operu B. Smetany, ale o dvě ženy, které se nacházejí v krajní nouzi, a přesto projeví až heroickou důvěru (víru) v Hospodina.
Ta z prvého čtení, vdova ze Sarepty, je nadto pohanka. A přece uvěří – uvěří neznámému Židovi a jeho příslibu. On, cizinec, si až drze vyžádá nejen vodu, ale ať mu upeče z poslední mouky chlebovou placku. A ona, pohanka, se odvolává na Eliášova Boha – Hospodina, jako svědka, že už má poslední zbyteček mouky, ze které upeče sobě a svému synu – a pak umřou. (hlady)
Co na to Eliáš? „Buď bez starosti, nejprve ze svého posledního mála upeč mně, a pak teprve jemu a sobě!“ On ji sice ujistí jménem svého Boha (nikoli jejích bohů) že ji z hrnce mouka neubude, stejně jako ze džbánu s olejem, ale dá se něčemu takovému věřit? A přece – ona jde a udělá, co po ní žádá onen cizí Žid – tedy, bez jakékoli záruky, upeče z poslední mouky jemu – a teprve poté i sobě a svému synu. Právě pro její důvěru, vydanost do Hospodinových rukou a poslušnost – se slíbené stane skutkem, a: „jedla ona a její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo, podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.“ Na pouhé prorokovo slovo uvěřila slovu Hospodina. A její víra byla odměněna. (Dokázali bychom se rozdělit o poslední, ale úplně poslední, sousto jen na pouhý příslib, který zní tak neskutečně?)
V evangeliu máme jinou vdovu, která zachová neméně velkoryse. Má možná poslední halíř (tedy minci s minimální hodnotou) a přece ji obětuje Hospodinu. Nemusela by – a přece to udělá. Dokonce, nejspíš ještě s provinilým pocitem, že dává tak málo … Je-li vdova, pak nemá muže, který by se o ni postaral, (jak se u mužů v Orientě předpokládá) má jen ten svůj halířek a ten dá do pokladnice (ze které se hradí nejen potřeby chrámu, ale i chrámových služebníků, kteří nejspíš nouzí netrpí). Zatímco ostatní – a mnozí nadto okatě, „aby to bylo vidět“, dávají ze svého nadbytku, ona dává spíše potají, s provinilým pocitem, ze svého nedostatku. Dává navenek málo – a přeci tak mnoho! Ti kolem, hledí jen na materiální výši „příspěvků“ (a dost dobře možná si i chtějí Boha a jeho přízeň „koupit“); Ježíš, Syn Boží, který vidí do srdce člověka, vidí její víru, její obětavost – a náležitě ji ocení.
Úryvek evangelia začíná poučováním Ježíše zástupů: „Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, (aby byli vidět) mají rádi pozdravy na ulicích, (projevy úcty) první sedadla v synagógách (oni jsou přece ti, kteří mají patent na Hospodina) a čestná místa na hostinách (VIP) - tedy všechny vnější znaky těch, kteří „něco znamenají“, jakýchsi celebrit své doby. A k tomu, jako by jim nebylo málo, co mají, ještě trestuhodně, pod záminkou zbožnosti a modliteb, vyjídají ty nejchudší a nejpotřebnější – vdovy. (Nemají muže, chlap by s takovými vyžírkami vyrazil dveře.) „Ty stihne tím přísnější soud!“ (Soudit bude Bůh, který nedá na zdání očí, ale soudí podle srdce člověka. - 1Sam 16,7) A po tomto úvodu následuje úryvek o chudé vdově, která ač nepatrně, přesto dala více, než všichni bohatí. Vdovy, kterou nám, stejně jako učedníkům, dává Ježíš za příklad odevzdanosti, velkorysosti a důvěry v Hospodina.
Dát, byť hodně z nadbytku, není totéž, jako dát hodně z nedostatku. Ona chudá vdova obětovala Bohu všechno. Do chrámové pokladnice sice přispěla jen nepatrnou částečkou, ale ty dva haléře mohly stejně tak znamenat kousek chleba, kterým by ona chudera utišila hlad, ale ona si jej z lásky k Bohu odtrhla od úst. Ty dva haléře byla nesmírná, úžasná oběť, hodná Boha a její velké lásky. Lásky, která, je-li opravdovou láskou, dává všechno. (Pozor, ne mnoho, ale všechno! Vzpomeňme na Kristova slova o lásce, která se vydává až do krajnosti.) V tomto případě je zcela podřadné, kolik to „všechno“ obnáší. Jen ten, kdo opravdu všechno dá, také všechno obdrží. Nejde samozřejmě jen o materiální hodnoty. Jde o to překročit své lidské hranice, povznést se nad svou lidskou opatrnost a vzdát se svých malých jistot pro velkou a závratnou nejistotu lásky. V tom spočívá tajemství křesťanské lásky a radosti. Láska se nikdy neptá kolik dáváš, ale jak dáváš. Milovat, znamená dávat všechno!, znamená být schopen oběti.
Jen dary z lásky, (a láska přece nepočítá), jsou dary, které otevírají nebeskou pokladnici. Z té nikdy neubývá, stejně jako z onoho džbánu chudé vdovy. A z té budeme jednou odměněni i my na věčnosti.
Jiří Vojtěch Černý
