Lékaře, kterého potřebujeme
Iz 35,4-7
Mk 7,31-37
23. neděle v mezidobí
Prvé čtení začíná Izaiášovou výzvou: „Vzmužte se, nebojte se …váš Bůh přijde a spasí vás!“ Ta je určena porobeným Izraelitům ve své době, ale nejen jim. Tento příslib spásy, výzva k odvaze, je určena těm, kdo žijí bez naděje, v otroctví nejen vnějším, ale i vnitřním. V otroctví okolních pohanských národů, stejně jako handicapu tělesného a smyslového. „Pán přijde, aby vás spasil; aby otevřel oči slepých a odemkl uši hluchých; aby uzdravil chromé a odemkl ústa němých …“ Vzchopit se, odhodit strach a beznaděj, postavit se vnějším nepřátelům – ano, k tomu je třeba odvahy a silné výzvy; co však s těmi, kteří neslyší – či nechtějí slyšet; nevidí – či nechtějí vidět? S ochromenými nemocí či strachem? A přece: Boží zvěst spásy platí pro všechny. Bůh má dost moci na to, aby, cit: „chromí poskočili, němí zaplesali … aby prohlédli oči slepých a otevřely se uši hluchých“.
Když se naplnil čas, poslal Bůh na svět svého Syna. Toho, který byl Světlem pro slepé i zaslepené; který byl Slovem pro hluché i němé.
Příběh o uzdravení jednoho hluchoněmého jsme slyšeli v Markově evangeliu. Úryvek začíná zdánlivě nepodstatnými údaji: Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.“ Nic však není bez významu, zde konkrétně slyšíme, že Ježíš přichází z pohanských oblastí do Galileje. Stojí za zmínku, že přichází z temnoty pohanského, nepřátelského území. A první, kterého k němu přivedli, je hluchoněmý. Hluchý a proto němý; němý, protože neslyšící. Je třeba uzdravit jeho sluch, ostatní za něho prosí, aby na něj vložil ruku. Jeho průvodci tedy věří v Ježíše a věří Ježíši, že má tu moc uzdravit jeho hluchotu a prorazit bariéru ticha, do níž je uzavřen.
Zatímco Ježíš uzdravil tolik jiných pouhým slovem, tady používá vnější, viditelná gesta, tolik podobná tehdejším léčitelským praktikám: „vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka …“. Snad se chtěl přiblížit svému, napůl pohanskému, prostředí. Snad chtěl prsty v uších ukázat na naše prsty, jimiž si uši zacpáváme. Snad slina z jeho jazyka měla rozvázat jeho jazyk a očistit jeho ústa … kdoví? Jaký je účinek jeho gest? Jeho povzdechu, jeho pohledu k nebi – k Otci, a slova: „Otevři se!“? Sluch, dosud zavřený všem zvukům kolem, se otevírá. Ústa, dosud němá (vždyť němotu způsobuje absence zvuků a slov) se otevírají – a on: „Mluví správně“. Jistě nešlo o správnou gramatiku a krasomluvu. Šlo o správnost – pravost, pravdivost jeho slov. (Jaká asi byla jeho první slova? Byla to slova díků? Slova chvály? Slova jásotu … kdoví?) Ten, jenž neslyšel o Kristu a nemohl ho znát, kdo nemohl slyšet jeho slova, teď svým jazykem velebí Boha. Mluví správně. A jak mluvíme my, kteří jsme už tolikrát slyšeli o Kristu; my, kteří (snad) nasloucháme Kristu? Mluvíme správně? Náš duchovní život je dialogem s Bohem. Slyšíme, nasloucháme a mluvíme, zvěstujeme. Naše smysly jsou v pořádku. Je v pořádku také naše mluva? Svou řečí vydáváme svědectví. Zejména o sobě. A nechtíce tak mnohdy o sobě říkáme více, než bychom sami chtěli. (Tím, jak mluvíme o Bohu, o druhých, jak popisujeme to, co je kolem nás, vydáváme svědectví především sami o sobě.)
A co ti okolo? Vidí a slyší toho, který dosud mlčel: „Byli celí užaslí a říkali: Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“
Pro Kristovy současníky z toho plyne jednoduchý, a vpravdě biblický závěr: „Ježíš je Bohem poslaným Mesiášem, jež to všechno, co bylo o něm předpovězeno, skutečně ve jménu Božím a s Boží mocí konal.“ My ale tohle přece víme, už od prvních kapitol Písma. Co pro nás toto nedělní biblické poselství znamená? Možná více, než si dovedeme uvědomit. Domnívám se totiž, že přínosem, velkým přínosem, bude pro nás tento text jen potud, pokud ho vztáhneme na sebe. Pokud si uvědomíme, že je zde řeč o nás. Ano. O nás!, kteří jsme: stejně hluší: či ohluchlí, nevnímající, zacpávající si uši před tím, co nechceme slyšet – ať jde o slovo Boží či jeho hlas ve svém svědomí, nebo o ty kolem nás, kterým už neumíme, stejně jako nechceme naslouchat. Je řeč o nás, kteří jsme rovněž němí: protože, ač toho jinak namluvíme více než dost, přece neříkáme to, co od nás druzí potřebují slyšet; či naopak, mlčíme tam, kde bychom měli mluvit, a někdy třeba i křičet… Slova Izaiášova, stejně jako jejich naplnění v evangelijním příběhu jsou o nás, kteří jsme: stejně slepí: protože jsme jakoby osleplí, když úmyslně nechceme vidět, a mnohdy už ani nejsme schopni vidět realitu lidské bídy kolem nás, (zejména duchovní), kteří žijeme ve světle falešných slov a zamlžování skutečných hodnot.
A budu pokračovat, (a dost dobře možná, že i provokovat:) ten tisíce let starý text je rovněž o nás, kteří jsme: stejně ochrnulí: vždyť my jsme zmrzačeni mnohými vnitřními zraněními, svými komplexy, pokřivenými hodnotami a ještě křivějším svědomím…
Izaiáš mluví o starozákonním lidu, stejně jako o nás, lidu zákona nového, ale především, ve svém proroctví ukazuje na Krista. Toho Krista, který k nám už přišel! Přišel jako učitel pravdy; jako zvěstovatel plnohodnotného života; jako lékař duše i těla; jako přítel, kterému na nás záleží. Ježíš je neskutečně skutečný, je Židy tak dlouho očekávaný Mesiáš a pro všechny lidi Spasitel a Vykupitel. Je tím, kdo uzdravuje – slepé, hluché, chromé. On říká: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ A my můžeme být uzdraveni jenom tehdy, když si uvědomíme, když si připustíme, že jsme nemocní. A že Krista – lékaře duší, potřebujeme.
Jiří Vojtěch Černý
