Lepší "investici" nenabídne žádná banka

2 Král 4,8-16

Mt 10,37-42

13. neděle v mezidobí

Dnešní evangelium, a potažmo i ostatní texty v sobě jakoby skrývaly naše, žel tak obvyklé: „něco za něco“.  Nicméně, Písmo nepočítá s naším pozemským: „má dáti – dal“. Boží ekonomie má jiné zákonitosti a pravidla.  I když jsme slyšeli pojmy: dávat – přijímat – dostávat, také získat a ztratit, nelze na ně aplikovat naše pojetí zisků a ztrát.  U Boha nejde o účty a statistiky; Bůh nehovoří jazykem čísel, ale jazykem lásky. Bůh to, co mu obětujeme, promění a rozmnoží v odměně, dalece přesahující naše skoupé málo.

Hned prvé čtení je učebnicovou ukázkou, jak Bůh velkoryse odměňuje každý dobrý skutek. V Šunu (pohanský to kraj v severní Galileji) žije bezdětná vdova, která neopomene poskytnout přístřeší a pokrm Božímu prorokovi Elizeovi, kdykoli tamtudy prochází. Její vstřícnost k Hospodinovu služebníkovi jde nad rámec běžné pohostinnosti. Jen proto, že to je muž Boží – (a ona je přitom pohanka, která uctívá své bohy, nikoli Hospodina), mu připraví světničku ve svém domě. (To je vysoký nadstandard, domy měly tehdy jen jednu obytnou místnost.) A Elizeus, prorok Hospodinův, tuto její štědrost a velkorysost náležitě odmění. Jí, bezdětné, přislíbí narození syna. To je dar nad všechny dary, dar nového života, dar zachování rodu a vysvobození z prokletí, které představovala bezdětnost. Dar hodný Božího proroka. Jako bychom slyšeli odkaz na tuto Elizeovu odměnu v Ježíšově výroku: „Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok.“ Proroci svým slovem povolávají k životu a Elizeus je jedním z největších. Ježíše jistě nelze podezřívat z nějakého licitování na způsob: „kdo přijme – ten dostane“. Jeho slova mají hlubší dopad, než jen vyjádření poměru mezi lidským jednáním a z toho pramenící Boží odměny. „Kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý“ – spravedlnost má v biblickém pojetí širší a hlubší význam než jen soulad s právem. Spravedlivý ctí Boha a Boží zákon, a odměnou spravedlivého je Boží požehnání a dar života. „Kdo přijme mého učedníka, jednoho z mých nepatrných, kdo mu podá třeba jen číši studené vody, ten nepřijde o svou odměnu.“ Kristovi učedníci jsou zde nazýváni „maličkými, nepatrnými“ – ano, takovými jsou v tomto světě, avšak, protože jsou Kristovi, budou „největšími v Božím království“, a stejně tak veliká bude i odměna těm, kdo je přijímají. Ti, kdo přijímají Kristovy učedníky – přijímají tím i samého Krista – a ještě dále: kdo přijímají Krista jako Božího Syna, ti přijímají samého Boha - ti budou nadmíru odměněni. Jejich odměna bude nemalá, přesahující rámec pozemského života, bude odměnou života věčného.

My tato slova, která jsou součástí Ježíšovy řeči při vyslání apoštolů, lépe pochopíme v souvislosti s předchozími slovy: „Kdo miluje otce nebo matku víc, nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc, nežli mne, není mne hoden.“ Zde je třeba pozorně poslouchat – tato, na prvý poslech až zarážející slova, nemluví o tom, že snad nemáme milovat své rodiče a děti – je zde ono poměrné: více než mne. Milovat své děti je přirozené pro rodiče; milovat své rodiče je neméně přirozeným požadavkem lásky dětí k rodičům. Ježíš toto nepopírá, avšak – a On, jako Boží Syn na to má jediný právo – staví lásku k sobě nade všechny lidské city, i ty nejsilnější. Kristu patří prvé místo v životě křesťanů, jemu patří naše úcta a láska. Nic a nikdo na světě nemůže a nesmí zastínit Kristovo přední, výsadní místo v našich srdcích, v našem životě. Ano, jde o náročný požadavek, tím spíše, že rodinné vztahy byly (a dosud jsou) na Předním východě daleko užší než u nás. A přece, ani pro snahu zachovat pokoj a jednotu v rodině, nelze ustoupit od evangelia a odsunout Boha, Krista a víru na vedlejší kolej v životě. Láska k příbuzným nemá být silnější než láska ke Kristu; onou láskou se zde nemíní „cit“, ale oddanost, rozhodnutí vůle, zaměření života.

Rozhodnout se pro Krista, následovat jej, to bylo, je a bude v mnohých rodinách a společenstvích, příčinou nepochopení, nevraživosti, dokonce pronásledování. Na místě je tedy pojem „nést kříž“. (Ne však, jak jej chápeme my - my v něm vidíme nejrůznější vnější těžkosti – naše slabosti, nemoci, útrapy, ale to neplatí v biblickém smyslu.) Ono: „kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden“ znamená vzdát se sebe sama, svých přání, plánů, ambicí. Ten, kdo je, a chce být Kristův, ten nutně musí počítat s výsměchem a pohrdáním, s nepochopením a nepřijetím. To platí pro dnešní dobu. V dobách Kristových mělo „nesení kříže“ až příliš reálnou podobu. Římský svět měl kříž, ukřižování, jako nástroj největšího utrpení, kruté smrti. A přece se Kristus nebojí pronést tato odvážná a nekompromisní slova: „Kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden.“ To je silná výzva a nedivme se, že mnoho z Kristových posluchačů od něho odchází. Platit tak vysokou cenu za víru v ukřižovaného a vzkříšeného?! Možná právě proto přidává Ježíš ona slova o odměně pro ty, kteří přijmou jeho hlasatele, jeho vyznavače, spravedlivé a učedníky. Daleko důležitější jsou však slova: „Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho.“ Zdánlivý protimluv: nalézt=ztratit, ztratit=nalézt. Pokud by šlo o věci materiální povahy, ano, pak je to nonsens. Ale jde-li o život? Ztracený pro Krista? Pak tato zdánlivě nelogická rovnice platí. Nechat se dobrovolně připravit o výhody pohodlného, nekomplikovaného života pro svůj zásadní, nekompromisní postoj víry, pro život podle Kristových pravidel, znamená ztratit jej z hlediska tohoto světa, avšak v rozměru věčnosti jej získat. A naopak. Vzdát se víry, Krista, života podle evangelia, přináší ve svém důsledku ztrátu nejvyšší – ztrátu perspektivy věčného života a spásy, kterou nám přinesl Kristus skrze svou výkupnou oběť. Krátkodobý zisk v podobě bezkonfliktního, bezproblémového proplouvání mezi požadavky jasných, zásadních postojů, znamená ve svém důsledku ztrátu smyslu a naplnění života. Povrchní vztahy, nezávazná existence ze dne na den, je ve svém důsledku ztrátou. Zato vztahy prověřené překonanými nedorozuměními; víra postavená na hluboké důvěře – to je hodnota onoho nalezeného života. A naopak: proplouvání v nezávazných postojích, ústupcích a kompromisech; odkládání a oblékání názorů podle společenského klimatu; bezpáteřnost a bezcharakternost v postojích, znamená ztrátu. Živoření a duchovní zahnívání na svých malých písečcích, bez horizontu na obzoru.

Následovat Krista se neobejde bez nesení křížů - ale jedině Kristus může náš život naplnit. Dát mu smysl, hodnotu a perspektivu věčnosti. „Investice do Krista“, do života s Kristem, přináší největší výnos. Dlouhodobý a trvalý. Lepší „investici“ nenabídne žádná banka.

Jiří Vojtěch Černý