Lidé mimořádných kvalit bývají pro druhé trnem v oku

Sk 6,8-15

Pondělí 3. velikonočního týdne

Jméno dnešního hlavního aktéra prvého čtení dobře známe – vždyť jeho svátek slavíme téměř vzápětí po slavnosti Narození Páně. Štěpán. (řec. Stéfanos – věnec, koruna, čest) Je to příznačné – hned po prvorozeném přichází prvomučedník, osud Ježíšův se odráží v životě Štěpánově, paralely konce obou „prvokřesťanů“ jsou více než zjevné.

„Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení.“ Jaký byl zdroj této milosti a síly? U Ježíše pocházel od Otce („všechno co má Otec je mé, já a Otec jedno jsme“), u Štěpána je zdrojem Ježíš, Boží Syn, v něhož Štěpán uvěřil, v jehož jménu přijal křest, jemuž svěřil svůj život, a rovněž Duch svatý, jímž byl Štěpán naplněn. Navíc, jako vyvolený od apoštolů, byl povolán ke službě Bohu a lidem – diakonii. Jeho služba se nejspíš projevovala v charis, lásce – k potřebným, chudým, nemocným, ale také v hlásání Ježíše, Ukřižovaného a Vzkříšeného.

Není divu, že muž tak mimořádných kvalit, byl pro druhé trnem v oku. Tak, jako bývají ti, kteří svými schopnostmi, dary, jednáním, druhé přesahují. Zde jsou dokonce i jmenováni: „propuštěnci s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie“. Co byli vlastně zač?

Synagóga propuštěnců bylo bohoslužebné shromáždění, řekněme zasloužilých veteránů. Židé, kteří se bránili proti římské okupaci, byli odvlečeni do Říma jako zajatci a tam si vysloužili svými zásluhami propuštění. Poznali kus světa, prošli židovskými diasporami, rozuměli jejich řeči, a vrátili se do Jeruzaléma, kde si vysloužili v židovské obci vážené postavení. A teď je takový „mladíček“ Štěpán, bude poučovat? O tom Ježíši, kterého velerada (tu měli Židé v úctě) dala jako zločince popravit Římany? A lidé z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie? (V Kilíkii se nachází Tarsus, odkud pocházel Šavel – Pavel.) Židé z největších a nejvýznamnějších židovských diaspor. Přichází (připlouvají, přijíždí) do Jeruzaléma na svátky, zřejmě se tu i delší dobu zdržují, ale oni vědí o Ježíši jen to, co se traduje ve „vyšších“ kruzích. Křesťany chápou, stejně jako Velerada a farizeové, jako nepřátelskou sektu. I pro ně musel být Štěpán nepřijatelný, tím spíše že v přenicích „nemohli obstát před jeho moudrostí a duchem, který z něho mluvil“. Taková skutečnost dráždí mocné a vzdělané, protože je ponižuje. Jen pokorný člověk dokáže přijmout velikost druhého, který jej přesahuje. Ale aby je, podle všeho mladý a horlivý, a hlavně oblíbený, (to se neodpouští) Štěpán zastiňoval, to nejsou sto připustit, to jim jejích pýcha a ješitnost nedovolí.

Nevymyslí nic originálního, když navedou (a možná i podplatí) křivé svědky. Pak už stačí Štěpána zatknout, přivést před Veleradu (a po vzoru Piláta si umýt ruce – špinavou práci za ně udělá velerada).

Sv. Lukáš nejspíš trochu úmyslně zdůrazňuje spojitost mezi Ježíšem a Štěpánem. Oba jsou nevinní, oba stojí před veleradou, která už dopředu rozhodla o jejich smrti. Oba čelí křivému svědectví a manipulací s veřejným míněním. Oba se hlásí k Bohu – Ježíš jako k svému Otci; Štěpán k Ježíši, Božímu Synu. Z obou mluví Duch sv., na něhož ani ti nejučenější, nemají dostatek moudrosti a protiargumentů.

Poslední větou dnešního úryvku je: „Všichni, kdo seděli ve veleradě, upřeně se na něho podívali a viděli, že jeho tvář se podobá tváři anděla.“ To je příměr, který vypovídá o tom, že ze Štěpána muselo vyzařovat cosi posvátného, nedotknutelného, čistého, přímo božského. Andělé byli v Písmu Boží poslové – krásní napohled a sdělující Boží vůli. Přijmout Štěpána jako hlasatele Boží vůle, je pro veleradu nemožné. To by bylo znamením, že se staví proti Bohu - a oni přece jednají ve jménu Božím, oni jsou Božími zástupci na zemi. Štěpán, jako anděl je nepřijatelný (stejně jako Ježíš – Syn Boží). A tak: „pryč s ním!“

Nepotřebují Piláta a posvěcení Římanů. Štěpán je známý pouze v Jeruzalémě a tak není třeba kříže, aby byl „prokletý“. (Proklet je každý, kdo visí na dřevě“.) Na Štěpána jim stačí nejčastější židovský trest smrti - ukamenování. (A o něm si řekneme zítra.)

Jiří Vojtěch Černý