Magna charta křesťanů
Iz 53,10-11
Mk 10,39-45
29. neděle v mezidobí
Jistě máte ještě v živé paměti volby minulý týden. Proč je zmiňuji? Co mají volby společné s homilií v kostele; vždyť zde jde jako by o dva rozdílné světy. To není tak zcela pravda: jsme sice křesťané, ale rovněž občané a věci veřejné nás musí – ano musí, to je postoj církve, zajímat. Ale o volbách nehodlám mluvit. Vypůjčím si je pro ilustraci toho, co zmůže jednota, sjednocení, spolupráce. Ty letošní volby, ve kterých šlo, když ne o všechno, tedy o mnohé, dopadly tak, jak dopadly, a to právě díky tomu, že se jednotlivé strany dokázaly odpoutat od tradičních politických a názorových půtek, a spojily se v koalice, které se shodly na jednom, společném programu. To je ta skutečnost, proč jsem volby zmínil. Protože i v dnešních biblických textech jde o sjednocení, o stejné smýšlení, o společné cíle – které zde jsou cestou k výsledku nikoli jednorázových voleb, ale cestou k ospravedlnění, vykoupení a věčnosti.
Prvé čtení, přinášející Izaiášovo proroctví o „trpícím služebníku“ se tématu sjednocení spíše vymyká – vždyť jen On sám, Hospodinův služebník, nese břímě utrpení, které mu nakládá jeho Pán, navenek by se mohlo zdát, že až s jistou dávkou zlomyslnosti: „Hospodinu se zalíbilo …“ Hospodin však není poťouchlý Pán, který se zalíbením ubližuje svým služebníkům, jak by se na prvý poslech mohlo zdát. Ono: „Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením“ vypovídá nikoli o Hospodinově zalíbení v utrpení, ale právě naopak. Vypovídá o zalíbení, o lásce Pána Boha k nám; o důvod, pro který obětuje Hospodinova služebníka – jímž není nikdo jiný, než jeho - Boží Syn. Ten je Pánem - Hospodinem, svým Otcem, vyvolen, aby skrze těžké břímě utrpení, co víc, skrze svoji oběť, dal život dalšímu Hospodinovu potomstvu: „Jestliže dá na usmíření svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho …“ „Můj Spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny.“
My běžně užíváme pojmy jako vykoupení, ospravedlnění, oběť, ale ne vždy si uvědomuje jejich skutečný obsah. Možná neuškodí malý exkurs do starověkého práva. To neznalo dnešní výrazy, jako kupř. úpadek, vyhlášení konkurzu, exekuce a další soudobé vymoženosti, mnohdy nevymahatelného práva. Když se tehdy vněkdo zadlužil a nemohl svůj dluh splatit, stal se otrokem svého věřitele, který s ním pak mohl libovolně nakládat. Dlužník – otrok, měl jen pramalou šanci na svobodu – jediná šance byla v tom, že by za něj někdo jeho dluh zaplatil. Jenomže, kde najít takového dobrodince? Pokud by se takový našel (bohatý příbuzný, přítel), pak by se zaplacení dluhů nazývalo „výkupnou cenou“.
A hle – tento pojem přece známe z Nového zákona: „On za nás zaplatil výkupnou cenu“ – opakovaně tento výraz zaznívá ve spojení s Kristovou obětí. Ano, Kristus, Boží Syn za nás – za všechno lidstvo, od své přirozenosti zadlužené hříchem u Boha Stvořitele, zaplatil svou výkupnou obětí. Nebylo v silách celého lidstva náš „dluh“ = hřích, uhradit, podat dostatečnou náhradu. Kristus je tedy nezastupitelným a nenahraditelným dobrodincem, přítelem, v posledku ztělesněnou láskou – vždyť jedině láska umí přinášet oběť největší.
Starý zákon je ve svých prorockých knihách takovou ouverturou, přípravou na tento vrcholný čin lásky Božího Syna. U Izaiáše je Ježíš vykreslen (vedle jiných přirovnání: Beránek Boží; Spravedlivý, Výhonek Jesse, apod.), jako „trpící Boží služebník“. Trpící ne z přinucení, ale dobrovolně. Tomu čtenáři Starého zákona nemohli dost dobře rozumět, a ruku na srdce, rozuměli bychom tomu dnes my? - tomu, že někdo, koho ani neznáme a na němž nám nezáleží, zcela dobrovolně a z lásky, za nás zaplatí všechny naše dluhy? Dluhy, které jsme si nadělali svoji vinou – a to bez úroků, bez splátek, naprosto nezištně.
Takový je Kristus, Boží Syn, jak jej vykreslují proroci Starého zákona.
A teď k Zákonu novému. Konkrétně k dnešní evangelní pasáži.
Ježíš už potřetí sděluje svým nejbližším bolestnou pravdu o tom, co jej čeká. A rovněž, už potřetí, se mu dostane nepochopení, nezájmu. Co víc, zatímco On jim odkrývá skutečnost svého utrpení, oni reagují naprosto neadekvátně. (Nejprve se jej v Césarei Filipově snaží Petr odvést od jeho úmyslu a veden ďáblem mu jeho utrpení rozmlouvá; podruhé se namísto naslouchání jeho učedníci handrkují o přední místa, a dnes?) Jeho nejbližší učedníci, Jakub a Jan si domlouvají protekční místečka po jeho pravici a levici v jeho slávě. A ostatní jim dotčeně závidí, že je v „lukrativní pozici“ svou prosbou předběhli.
„Mistře, dej, ať ve tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po levici.“ „Nevíte, co chcete!“ S jakou bolestí to musí Ježíš říkat. Oni vidí jen sebe sama, svoji slávu. Ježíš pro ně není Spasitelem, ale jen prostředníkem, který je může vynést „nahoru“, k moci a slávě. Jak přízemní je pohled tohoto světa. Jak pošetilí jsme ve své touze po moci, slávě, postavení. „Nevíte, co chcete!“
Že opravdu nevědí, to dosvědčuje jejich sebevědomá odpověď. „Můžete pít kalich, který já piji, nebo se dát ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ „Můžeme.“ Ach, vy bláhoví, Jane a Jakube. Můj kalich je kalichem utrpení, kalichem mé krve; můj křest je ponořením do smrti. Přesto – a to je jeden z mnoha Božích paradoxů – ona „místa po pravici a levici ve slávě“ budou skutečná, reálná. V okamžiku největší prohry a současně největšího oslavení, kdy bude Kristus, Boží Syn, umírat na kříži, bude sám mezi dvěma zločinci … „byl ukřižován mezi dvěma zločinci - lotr po pravici, lotr po levici…“ Řekli by si tito bratři Zebedeovi o taková místa, kdyby věděli, co obnášejí?
Dozajista nikoli. Ale ta jejich pošetilá prosba dá Ježíšovi možnost přiblížit svým učedníkům, těmto prvním synům církve, základní pravidlo, přímo ústavu života církve. Zatímco svět ve své hierarchii postů ovládá „ty dole“; zatímco panovníci tvrdě vládnou pomocí násilí a ekonomické tyranie; v církvi, v tomto společenství sester a bratří Kristových, tomu tak býti nemá. Naopak. - „Kdo je mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem. A kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech.“
Toto není utopie (i když snahy o uvedení do praxe vždycky selhali na lidské „tvrdosti srdcí“), toto je Magna charta křesťanů. Sloužit. Obětovat se. Vydávat se. Milovat. Jak nedozírně daleko jsme vzdáleni od tohoto ideálu bratří a sester, spojených v jedné víře, jednom křtu, ve vzájemné lásce. Co myslíte, je to chyba Kristova, nebo naše?
Jiří Vojtěch Černý
