Máme "pevnou věž k své ochraně"

Gn 2,7-9;3,1-7

Mt 4,1-11

První neděle postní

Každoročně, o první neděli postní, nasloucháme stejné události ze života Ježíšova, i když pokaždé z pera jiného evangelisty, totiž o Pokušení Ježíše na pouti. Tato událost právem otevírá dobu postní a může nám posloužit jako cenné vodítko i pro náš duchovní život. Vždyť i my se, každý z nás a prakticky každodenně, potýkáme s nejrůznějšími pokušeními, ať už jsou maskovaná jakkoli (a zákeřnost Pokušitele spočívá v tom, že se často skrývají za, navenek dobrými, úmysly a skutečnostmi.)

Začátek Ježíšova veřejného působení začíná od okamžiku, kdy vystupuje po křtu z Jordánu a sám Bůh Otec se k němu hlásí jako ke svému Synu, a třetí božská osoba, Duch sv. jej vyvádí od životadárných vod Jordánu a okolní zeleně na poušť, aby právě tam, uprostřed samoty, nedostatku a obtíží, dozrál ke svému poslání.

Už zde můžeme spatřovat analogii s příběhem pokušení v prvém čtení z první knihy Písma. I tam odchází Adam, první lidský syn Boží, z úrodné zahrady Edenu. Leč neodchází dobrovolně a vyveden Duchem, ale je vyhnán, protože první lidský pár neustál nástrahy Pokušitele a svým jednáním zlomil pouta lásky a věrnosti Bohu Otci.

„Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla…“

Z jordánské úrodné krajiny odchází Boží Syn v lidské podobě, aby zvrátil kletbu vyhnanců a vrátil lidem svobodu Božích dětí a znovu otevřel brány nebe – tohoto ztraceného Ráje. Leč, je třeba nejprve projít všemi zkouškami a úskalími lidského života; je třeba zlomit moc toho, který si už chystá své léčky, aby Božího Syna, tohoto druhého Adama, přelstil podobně, jako prvého. A protože Pokušitel je rovněž duchem s nadpřirozenými schopnostmi, chystá si na Božího Syna – on dobře ví, s kým má tu čest, své nejsilnější zbraně. Pokušení majetku, slávy a moci. „Když se postil 40 dní a 40 nocí, nakonec vyhladověl.“ 40 – číslo proměny – nejen našeho lidského šestinedělí a biologické proměny organismu, ale také v dějinách spásy – 40 dní deště potopy a proměny lidského pokolení; 40 let na poušti a proměny Izraelitů; 40 dní Mojžíše na hoře Sinaj, korunovaných předáním Desek zákona, této morální proměny vztahu člověka k Bohu, k sobě samým i ke všemu stvoření. (Příkladů této „Boží čtyřicítky“ bychom našli v Písmu více, pro nás je více než lekce z biblistiky důležitější si uvědomit, že i my v postní době začínáme své „šestinedělí osobní proměny“, že doba postní je pro nás darem od Boha, v němž i nás obrazně vyvádí na poušť, abychom proměnili a uzdravili svůj vztah k Bohu, k druhým a v neposlední řadě i sami k sobě. Doba postní je dobou vnitřní proměny, ne pouze vnější nezávazné image a drobné úpravy jídelníčku.)

Rovněž Ježíš začíná své 40 denní „exercicie“ na poušti, aby proměnil svou dosavadní anonymitu lidského syna Josefova, v moc a sílu Syna Božího, silného a zralého natolik, aby svoji obětí proměnil lidskou slabost v sílu návratu do Otcovy náruče a odpuštění hříchů. Příliš velký úkol, než aby se obešel bez strádání, samoty, modlitby a – pokušení.

To první je navenek tak nevinné. Jsi hladový, a jestli jsi Boží Syn, co na tom, abys proměnil kameny v chléb a utišil svůj hlad. Co na tom? To by byla zrada! Zpronevěření se Boží vůli! Ďábel začíná podobně, jako v ráji – podbízivě a také posměšně, stejně jako lůza pod křížem: „Jsi-li Syn Boží!“ Zpochybňuje samu Kristovu podstatu – a spoléhá, že zdrcující hlad už dokoná své. Vždyť, co na tom? Nikomu neublížíš, chléb pro hladového je tak „líbezný na pohled“, stejně jako plody stromu poznání v ráji. Jsi-li Syn Boží, můžeš všechno, máš tu moc, stačí tak málo. Málo? Ztratit svobodu a zradit Otce. Pro Krista příliš průhledná lest. „Je psáno: Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ Slovem Božím, na které se tak proradně odvolává Boží nepřítel, je odražen první útok. A hned je tu další.

Celý Izrael žije v očekávání příchodu Mesiáše. Ten má podle proroků „přijít do chrámu“. Co je lákavější, než bezpečné divadlo, které Ježíše bez utrpení postaví rovnou do jeho pravé role. Bůh sám jej bude střežit a chránit, vždyť to přece slíbil. „Je přece psáno: „Svým andělům, dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.“ Ďábel se odvolává na slova 91 žalmu i na mnohá jiná ujištění, že Bůh bude ochranou a štítem pro svého Syna, že mu dá své anděly ku pomoci a ochraně. Nicméně, pokušení slávy je slabé lákadlo pro Božího Syna. „Také je psáno: „Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.“ Je třeba, aby se naplnil Boží (kairos) ne lidský (chronos) čas. Je třeba nikoli bezhlavě skočit do propasti nástrah, ale bolestně „vystoupit na kříž“. Na něm se zjeví Boží láska. A posléze „vystoupit z hrobu“ a zjevit Boží slávu a moc pravého Božího Syna – Mesiáše.

Ďábel se (nikdy) nevzdává. „Zase ho vzal na velmi vysokou horu, ukázal mu všechna království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všechno ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ Tento „Otec lži“ je tak prolhaný, tak drzý. Nabízí Ježíši, co není jeho. Všechno stvoření, všechny krásy světa i Boží království jsou majetkem Božím. Ďábel nemá co nabídnout. Leda pomíjivost lidských království, světské slávy a pozlátek světa. A před tím se má Boží Syn sklonit? Satanské pýše se klanět? Porušit hned první přikázání lásky k svému Otci? „Odejdi, Satane! Neboť je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.“ „Je psáno“ – Božím prstem do kamenných desek Zákona, stejně jako do mnohdy kamenných srdcí člověka.

Je dobře, že nám církev každoročně nabízí příběh o pokušení Božího Syna. Je to i náš příběh. A z Ježíšovy reakce na ďábelská pokušení si můžeme vzít příklad. Stát na straně Boží a opírat se o zbroj Božího slova. To však vyžaduje – milovat Boha, znát Písmo svaté, prosit o dary Ducha svatého i božských a kardinálních ctností. Sami proti ďáblu neobstojíme. Ale – stojíce na skále víry, vedeni láskou k Bohu, s Písmem svatým v rukou a modlitbou na rtech, máme šanci. Nenechme se o ni léčkami pokušitele okrást! Duch zla má nepřeberný arsenál účinných zbraní, my však nejsme bezbranní, protože máme „pevnou věž k své ochraně“. A tou je Kristus, který nad duchem zla zvítězil! Budeme-li se držet Ježíše, (a pouze jeho, neboť: „v nikom jiném není spásy“), pak máme šanci nástrahám ďábla a jeho pokušením odolávat.

Jiří Vojtěch Černý