Máme se ještě mnoho co učit
Sir 27,33-28,9
Mt 18,21-35
24. neděle v mezidobí
„Pomsta a hněv jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci!“ To je hned první věta, kterou jsme slyšeli – a jaká věta! Jedna jediná a vydá za bezpočet morálních a etických pojednání. Sirachovec je zkrátka moudrý muž, ostatně, nenadarmo patří mezi „mudroslovné“ autory Písma. Nicméně, nehodnoťme knihu Sirachovcovu jako takovou (byť je v ní tolik moudrosti, jež časem neokorala a je stále aktuální), ale raději hodnoťme své jednání. Pod vlivem dnešních textů můžeme zpytovat své vztahy – a budeme-li dostatečně upřímní a pokorní, i své svědomí.
Pomsta je projevem naší malosti, přízemnosti, jež nám nedovolí povznést se nad svá ublížená bebíčka křivd (byť mnohdy pořádně bolí) a především slabošství, které využije vhodné příležitosti (ev. ji i trochu pomůže), a pak pěkně, nejlépe i s úroky, vrátí se zadostiučiněním to, čím nám druzí ublížili.
Hněv je negativní emoce, která s námi dovede pěkně zalomcovat, emoce je slepá, impulsivní, nekontrolovaná rozumem a tím nejenom, že nic neřeší (co také lze s „horkou hlavou“ moudře vyřešit?), ale především zraňuje (jen si vzpomeňme, jaká hrubá slova a neuvážená gesta plodí hněv). „Pomsta a hněv jsou ohavnosti!“ Ano, s tím lze bezvýhradně souhlasit. „Jen hříšný člověk je chová v srdci.“ Známé úsloví říká, „co na srdci, to na jazyku“, a je-li naše srdce plné hněvu, zlosti, vzteku, co jiného může z tohoto pomyslného středu našich emocí vyvřít? Zlo, pomluvy, zášť, intriky, ano i pomsta. To všechno je hříchem, hříchem o to závažnějším, že namířeno proti největšímu přikázání. Přikázání lásky. Připomíná to i poslední věta dnešního úryvku: „Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu.“
K lásce patří odpuštění, smíření – to jsou její neodlučitelné atributy. A především o odpuštění, o spravedlivé rovnováze vztahů, o velkorysosti a milosrdenství – ale rovněž o neodpuštění, nespravedlnosti, zášti a sobectví, je i dnešní evangelium.
Začíná Petrovou otázkou: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ach ten Petr! Možná s předstíranou pokorou používá tento horkokrevný a unáhlený pruďas čísla sedm, jakožto čísla Boží plnosti, milosrdenství, naplnění; možná již vícekrát slyšel Krista vyzývat k opakovanému odpuštění; nadto zná Kristovu modlitbu k Otci, kterou předal svým učedníkům jako vzácné dědictví: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ „Nejvíc sedmkrát?“ Petr mentálně zůstává v jakémsi „má dáti dal“, ve starozákonním „oko za oko, zub za zub“ - před Kristem předstírá svoji velkomyslnost – a Kristova odpověď jej nutně musí vyvést z míry. „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát!“ Lidská přízemní otázka a božská přesahující odpověď. „Sedmasedmdesátkrát“ – to je nadnesené, až téměř nesmyslné číslo. (Sedmasedmdesátkrát znamená absolutně vše. Navíc, číselná symbolika má v judaismu značný význam - 7x70. Může jít také o odkaz narážející na Kainův hřích - Gn 4,24)
Ať už biblisté vysvětlují ono „sedmasedmdesátkrát“ jakkoli, Petrovi, i nám, přidává Ježíš k lepšímu pochopení, a také k morálnímu poučení, následující příběh. Vyhraněný až do krajnosti, jak je jeho zvykem. „Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svým služebníkem.“ Jde o obraz Boží spravedlnosti a lidské nespravedlnosti; Božího odpuštění a lidského neodpuštění. Rozdíl mezi oběma dlužníky je propastný. Jeden dluží nesmírnou částku – deset tisíc hřiven, druhý sto denárů. Dlužná položka prvého je v řádu stovek miliónů, (v reálném životě se ani nelze takto zadlužit, ani dluh splatit), druhá v řádu pár stovek. Nejpodstatnější rozdíl však není ani tak mezi dlužnou částkou – ta hraje ilustrativní roli, jako mezi oběma dlužníky. Oba nemají na splacení dluhu, oba prosí na kolenou o odložení splátky. Prvý prosí u svého pána – obrazu to samého nebeského Otce, a ten mu pro jeho pouhou prosbu velkoryse odpustí, a to úplně vše. Druhý prosí u svého spolubratra, spolupracovníka, a ten mu neodpustí zhola nic. A to právě odchází od svého Pána, který mu velkoryse odpustil to, co by nikdy nemohl vrátit. A teď se dožaduje splacení nepatrného dluhu a dlužníka nemilosrdně posílá do vězení. Kristus podává tento, až extrémně vygradovaný příběh velkorysosti a odpuštění na straně jedné a nevděčnosti a tvrdosti srdce na straně druhé, aby Petrovi a posluchačům ukázal, co je to odpuštění. Je projevem lásky. Velkorysosti. Je darem druhému. Je lékem, který hojí rány a navrací důstojnost.
Ježíš na nadsazeném příběhu ze světa lidí ukazuje lásku nebeského Otce. Toho, který za pouhou prosbu, za uvědomění si naší vlastní hříšnosti (dluhu vůči Bohu) dává vše. Svého Syna na odpuštění našich hříchů (můžeme snad „vyrovnat“ tento Boží dar?). Odpouští nám vše, protože odpustit chce. Odpouští, protože člověka miluje. Tuto Boží ekonomii lásky nejsme sto v plnosti pochopit. My můžeme jen prosit. A děkovat. Otázkou je, zda vůbec chceme. Zda se nechováme stejně nehorázně a nespravedlivě, jako onen služebník z Kristova podobenství. Tak neradi a nelehko odpouštíme. Možná ještě to, co se nás osobně nedotýká. Ale, jak říká Petr: „když se proti mně prohřeší“, tam naše schopnost odpustit značně pokulhává. A to je chvíle, kdy si máme vzpomenout na slova modlitby Páně, kterou (jak alespoň předpokládám) dnes a denně opakujeme a v ní ono: „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Je to pravda? Skutečně odpouštíme? Začněme tím, že budeme o dar schopnosti a vůle k odpuštění prosit. Že se nebudeme nimrat v tom, jak kdo ublížil nám, ale zpytovat, jak jsme ublížili my sami. Druhým – ano, nejčastěji právě těm nejbližším, a Bohu – každým našim hříchem. Bůh nás nadmíru miluje, a proto odpouští. Prosme o dar milovat Boha – a pak se (snad) bude dařit i nám odpouštět druhým. A kromě slov o odpuštění v Otčenáši, nezapomeňme také na poučení Ježíše při skandálním narušení hostiny hříšnicí v domě Šimonově: „Kdo hodně miluje, tomu se hodně odpouští.“ (viz Lk 7,47) Ve škole Božího odpuštění a lásky se máme ještě mnoho co učit. Všichni!
Jiří Vojtěch Černý
