Mariánská pouť na Bílé Hoře

V neděli 17. srpna proběhla na Bílé Hoře mariánská poutní slavnost. První mši svatou sloužil - jako host - P. profesor Petr Piťha (který v jedné z prvních vlád po „sametové revoluci“ vykonával funkci ministra školství ČR). Je to opravdu výjimečný člověk s širokým rozhledem. Proto také jeho poutní homilie byla brilantní a skvělá. A jelikož je také úspěšným spisovatelem, prodávaly se po mši svaté některé jeho knihy - m. j. pohádky určené větším dětem - a také kniha nazvaná „Slyšte slovo a zpívejte píseň“, pojednávající o životě našich věrozvěstů a o historii Velehradu.

Odpolední poutní mši sv. celebroval emeritní arciopat benediktinského kláštera v Salzburgu, který po mši svaté osobně vysvětil novou chórovou kapli bělohorských sester - benediktinek pro jejich modlitby nešpor a ranních i večerních chval. Sestřičky si k tomuto účelu krásně zrekonstruovaly rohovou ambitní kapli Nejsvětější Trojice bělohorského poutního areálu. Finančně jim na to přispěl mnichovský klášter benediktinek, s nímž má malý klášter na Bílé Hoře společné vedení, společnou abatyši Matku Carmen. Na tuto slavnost přijely i mnohé německé řeholnice.

Po slavnostních nešporách bylo obvyklé pohoštění poutníků - jakési agappé. Každý z bělohorských farníků – zejména senioři - přispěl nějakým koláčem, chlebíčky, cukrovím a podobně. Na závěr poutní slavnosti se konal klavírní koncert (s doprovodem flétny a houslí) jedné starší německé sestry z mnichovského opatství „Venio“: této obdivuhodné klavíristce je víc než 85 let - a má zajímavé (a tak trochu příznačné) řeholní jméno „Perpetua“ (= trvalá, věčná). Hrála neúnavně a moc pěkně - a při své prezentaci jakoby přímo omládla: vypadala jakoby o dvacet let mladší. Potěšilo nás, že kromě obvyklého klasického repertoáru - Mozarta, Schuberta, Schumana a dalších německy hovořících skladatelů - zahrála i „Selanku“ našeho Zdeňka Fibicha).

Měl jsem pak příležitost pohovořit si krátce se zmíněným rakouským arciopatem. Vyprávěl jsem mu dávnou komickou historku o jiném arciopatovi, našem Otci Anastázovi Opaskovi OSB z břevnovského kláštera, kterého on také dobře znal.  Otec Opasek před víc než dvaceti roky (bylo to v roce 1993) také navštívil naši tradiční bělohorskou pouť. Shodou okolností to bylo krátce poté, co byl od samotného papeže Jana Pavla II. k příležitosti milénia břevnovského opatství - a za své hrdinství při dlouholetém věznění za totality i za jeho zásluhy v pozdějším exilu - osobně jmenován arciopatem. Byla to tehdy významná událost pro bělohorskou farnost - a při následném pohoštění poutníků se všecky naše farnice přímo předháněly v horlivosti nabídnout i jemu své pekařské a cukrářské produkty. Jedné z nich se podařilo vnutit mu koláč; pan arciopat ochutnal a zdvořile pochválil ten její výrobek. To ji velice potěšilo - a ona nadšeně vyhrkla: „Když Vám chutná, tak si vezměte ještě jeden, pane Arciopasku!“ 

„Přejmenovaný“ host přijal tento „přebrept“ s úsměvem a povídá: „Takovouto inovaci svého jména si dám líbit!“

Karel Voplakal