Maturita jako zázrak

Sedíte v čekárně vyhlášeného lékaře – specialisty. Čekáte dlouho, až na Vás konečně přijde řada.  Konečně se otevírají dveře a sestra oznámí: „Dnes už nikdo nebude ošetřen, pan doktor musel k rychle k mimořádnému případu.“ Budete mít v této chvíli, kdy jste plně soustředěni na vlastní obtíže, pochopení pro mimořádný případ?

To bych chtěl říci úvodem jako moje přirovnání k dost častým situacím v náboženské sféře. Do kostela třeba přijde plačící osoba. Strká mi padesátikorunu se slovy: „Syn má rakovinu, modlete se za něj k Bohu.“ A jiní zase: „Jedeme na dovolenou do Asie. Kéž by se ta cesta vydařila, tady máte kytici pro kostel.“ V době maturit zase přicházejí studenti, donesou do kostela květinu nebo svíce: „Ať to dobře dopadne!“

Většinu těchto lidí vidím vůbec poprvé. Když hovoří o utrpení, bolesti a nemoci, tak ve mně zatrne. Bude Bůh přítomen? Nebo má naléhavější případ k vykonání zázraku? Maturantům říkám, že je lépe se poctivě připravit k závěrečným zkouškám, než čekat na zázrak. Vždyť zeptám-li se jich, zda jsou věřící, pokrčí rozpačitě rameny. Co kdyby… Jak říká klasik: Pane Bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou. Ale i přesto všichni svorně připouštějí zázraku!

Dějí se vůbec zázraky? Co se týče maturit nebo výher ve Sportce, tak to jistě ne. Bůh má spoustu „mimořádných případů“, více než známý lékař specialista, má případy daleko vážnější než je úspěšné zdolání maturity nebo výhra ve Sportce. Na světě jsou miliony lidí nemocných rakovinou a kolik je dalších lidí, kteří trpí! Který z nich je u Boha „mimořádný případ“? Zázraky se opravdu dějí, jenže sporadicky, nepochopitelně, kdy, kde a proč. V Lurdech bylo za 140 let zázračně uzdraveno asi jen 60 lidí. A to tam jezdí denně tisíce nemocných. Lékařská komise, v nichž je většina lékařů nevěřících, uznává jen jasné a nevysvětlitelné případy jako např.: okamžité zmizení zhoubného nádoru. Podle jakého se těch několik málo lidí uzdravilo? A proč jich je tak málo? Začal jsem přirovnáním a přirovnáním své zamyšlení také ukončím.

V temné noci se v horách rozsvěcuje světlomet a to v nějakém časovém intervalu. Zbloudilé skupině má ukázat správný směr. Oni by chtěli, aby tento světlomet svítil stále, protože je tma, nechápou, že světelné signály jsou vlastně „Morseovy značky.“ Soustřeďují se na tmu kolem, na špatný terén a nerozumí v pravém slova smyslu tomu, co jim tyto značky chtějí sdělit. Jen těžko pak hledají správný směr.

Zázraky, mimořádné případy, jsou takové značky poukazující na správnou cestu. Kdo je příliš soustředěn na sebe, na své těžkosti a problémy, ten je jen těžko pochopí.  

Jan Rybář (1997)