Maturitní ples trojčat

Připadá mi neuvěřitelné, že naše vnoučata – Prokop, Klárka a Markétka už absolvovala svůj abiturientský ples! Zdá se nám to jako včera, když jsme je vozívali v tom jejich atypickém třímístném sportovním kočárku, za nímž se každý ohlížel – a letos už mají skládat „zkoušku  dospělosti“! 

Letošní oktáváni dobříšského gymnázia měli svůj maturitní ples předposlední únorovou sobotu v pěkném společenském sále ve Staré Huti u Dobříše. Moc nás potěšilo, že i nás, prarodiče, na něj pozvali, že jsme u toho také mohli být. Samozřejmě jsme se oba moc těšili; musím se však přiznat, že já jsem měl poněkud smíšené pocity –měl jsem totiž obavy, abych si tam neudělal ostudu jako špatný tanečník, kdybych snad byl při dámské volence vyzván k tanci. Toto mi skutečně hrozilo vzhledem k tomu, že tam bylo několik potenciálních tanečnic, od nichž bych se toho mohl nadít: manželka, dcera i dvě vnučky-maturantky. Rozhodně nejsem žádný „lev salónů“:  naposledy jsem byl na plese před víc než čtvrt stoletím! Byl to tehdy maturitní ples naší dcery- mámy těchto letošních abiturientů-  a tak se dá předpokládat, že od té doby jsem všecky taneční kroky  (pokud jsem kdy nějaké uměl), už dávno zapomněl; mohl jsem se také důvodně obávat, že moje víc než „osmikřížkové“ nohy mne ve víru tance mohou náhle zradit a poslat mne přímo k zemi - pro mou ostudu a pro pobavení všech přítomných. A tak jsem si umínil, že těch pár hodin do půlnoci zůstanu sedět jako pecka na zvýšené galerii tanečního sálu - jako pouhý divák či jakožto „sudička“ ( jak se říkávalo netančícím gardedámám pozorujícím a kritizujícím tanečníky) - a že všecky případné výzvy k „trdlování“ budu zarputile odmítat. Prostě že se budu pouze kochat…

Ale asi po dvou hodinách, když se taneční plocha už dostatečně zaplnila nejen těmi nastrojenými maturanty, ale i jejich příbuznými a četnými kamarády- a když zahráli jednoduchou „mazurku“, přece jen jsem se odhodlal vyzvat k tanci pokusně nejprve manželku (ovšem na její vlastní riziko). Na galerii v té době už skoro nikdo nebyl, a tak jsem si říkal, že si mne dole v té tlačenici na parketu snad nikdo nevšimne- a krom toho při mazurce se snad přece nedá nic zkazit. Tato „rozcvička“ mazurkou mne osmělila a docela se mi to zalíbilo, a tak jsem si pak troufl jít tančit i s vlastní dcerou, když právě hráli nějaký pohodlný „ploužák“. Byl jsem rád, že ona se po tanci nijak kriticky nevyjádřila k mému tanečnímu „umění“, a tak - když pak k nám nahoru na galerii přišla jedna z našich vnuček-  Klárka, opovážil jsem se i s ní sestoupit dolů na parket. Musím říci, že tančit s ní se mně osobně moc líbilo, ale dost pochybuji, že také jí se mnou ; dovedu si představit, že asi byla ráda, když ten tanec skončil.  S druhou milou vnučkou Markétkou jsem se pak již k tanci nedostal; doufám, že jí to snad líto nebylo; podle mého názoru mohla být spíš ráda, že jsem jí tak aspoň nepokazil pohodu a iluzi o tom, že všichni muži tančit umějí…

Asi hodinu po půlnoci skončila oficiální část plesu. Byl tam s námi i Tonda, desetiletý bratr trojčat, a tak bylo třeba myslet „na navrátila“. Naši maturanti na plesu samozřejmě ještě zůstali, ale rodiče, prarodiče a Toník odjeli domů k nim do Mníšku. Odtud jsme pak spolu s naším synem pokračovali domů do Prahy. Po pěkných zážitcích z plesu se nám vlastně ani nechtělo spát, měli jsme si o čem povídat, ale kolem půl třetí jsme přece jen šli „na kutě“.

Ples byl skutečně moc pěkný; těm mladým to moc slušelo a bylo znát, že všichni abiturienti si to velice užívali. Nás – jejich příbuzné a příznivce- velice potěšilo, že ta děcka byla docela vynalézavá při různých druzích předtančení i při  všelijakých humorných scénkách s mnoha převleky, které si sami připravili, takže bylo stále na co se dívat. Při úvodním „šerpování“ museli všichni jeden po druhém slavnostně projít po červeném koberci špalírem rozjásaných spolužáků pod záplavou pozlátkových třpytek, která na ně nepřetržitě pršela. Děvčata je měla ve vlasech a na podlaze se postupně vytvořila docela vysoká vrstva těchto blýskavých „konfetů“.  Aby se pak na parketu vůbec dalo tančit, bylo nutné nejprve obřadně srolovat ten dlouhý červený koberec a v rytmu nepřerušené hudby všecko obřadně uklidit. Pro studenty se smetáky a maturantky se smetáčky a lopatkami to byla hračka; elegantně to zvládli během krátké chvilky - a pro diváky na galerii to byla další pěkná podívaná.

Tu první, zábavnější část maturity mají už tedy abiturienti šťastně za sebou - a teď už jim zbývá ta druhá, opravdová - ne už tak milá a veselá, ale ta namáhavější a náročnější část zkoušky dospělosti, na niž se budou muset mnohem, mnohem víc připravovat než na to pěkné plesové předtančení, aby opět dopadli tak úspěšně jako na tom tanečním parketu…

A nám, babičce a dědovi, jimž jejich dobro pochopitelně leží na srdci, nezbývá než jim ze všech sil „držet pěsti“, aby jim Bůh k tomu dopřál potřebné dary Ducha Svatého…

Pro web Simeon napsal Karel Voplakal