Mějme vzájemnou úctu a usilujme o hledání cest k sobě navzájem
Sk 1,12-14
Lk 1,39-47
Panny Marie, Matky jednoty křesťanů
Dnešní svátek, jeden z mnoha mariánských svátků během roku, je takový zvláštní, nebo chcete-li, trochu jiný. Na rozdíl od ostatních, se v církvi neujal spontánně jako projev lásky a úcty k Panně Marii, ale je svátkem uměle zavedeným, a to poměrně nedávno.
Panna Maria je křesťany od počátku vnímána jako Matka Boží a současně jako Matka Církve. (LG 63: „Božské mateřství spojuje Pannu Marii s jejím Synem a pro své zvláštní úkoly a milosti je také vnitřně spojena s Církví…“)
Toto společné mateřství, které bylo svázáno s první křesťanskou obcí v Jeruzalémě, pak nutně spojuje všechny dnešní křesťany, bez ohledu na uplynulá staletí a rozdělení, ke kterým žel v církvi došlo. Těch rozkolů bylo, jak víme, mnoho. Počínaje tím prvním v r. 1054, kdy se od sebe oddělily římská-západní církev a konstantinopolská-východní církev. Na počátku byla, jako už tolikrát, neschopnost vnímat toho druhého s jeho zvláštnostmi; neschopnost vzájemné domluvy a tolerance a samozřejmě mocenské ambice a nechuť k společné pokladně. Nicméně, takové hodnocení ponechejme historikům. S příchodem reformace došlo k dalšímu roztržení katolické církve na protestantské, a ty se začaly štěpit a drobit hned v prvních letech své existence. Nesmíme krom toho zapomenout ani na anglikánskou církev, která má svůj vlastní historický vývoj.
Na konci 18. stol. se začínají s příchodem letničního hnutí objevovat první snahy o sjednocení církví. Nebudu zacházet do podrobností, pro nás je podstatný postoj katolické církve. Ta se nechala poprvé výrazně slyšet z úst papeže Lva XIII. (1895), který vyzdvihuje Pannu Marii jako tu: „která spojuje rozdělené sesterské církve východu a západu“ a tentýž papež podporuje zavedení Oktávu modliteb za jednotu v období Letnic. Další iniciativu poté převzaly nové letniční a protestantské církve, které po celém světě organizovaly „Týdny modliteb za jednotu křesťanů“. II. vatikán. koncil i v této otázce přinesl nové postoje katolické církve, zvl. v „Dekretu o ekumenismu“. Ten také zdůrazňuje, že modlitba je duší ekumenického hnutí a vyslovuje se pro dodržování týdne modliteb. Z oktávu Letnic přenáší týden modliteb na 18. leden, kdy je zaveden svátek Panny Marie, Jednoty křesťanů. Tím je také dosaženo toho, že týden končí na Svátek obrácení sv. Pavla, což je velmi výstižné.
A nyní se ještě podívejme na dnešní liturgické texty. První čtení ze Skutků apoštolů není vybráno náhodně. Stěžejní pro výběr tohoto textu je věta: „Všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.“ VŠICHNI, SPOLEČNĚ, JEDNOMYSLNĚ - v těchto výrazech je ukryto tajemství dnešního svátku.
Nikdo nemůže pochybovat o tom, že Kristus založil JEDNU, apoštolskou, universální církev.
To, že je dnes po světě rozeseto nespočet různých křesťanských církví, je smutný výsledek naší lidské neústupnosti, pýchy a sobectví. Toto dozajista nebylo Božím přáním. Kristus se ve své „Velekněžské modlitbě“ (tedy těsně před smrtí), modlí o to, „aby všichni jedno byli“. Je naší ostudou, že tomu tak není. Týden modliteb za jednotu křesťanů neznamená, že budeme chtít násilím vytvořit jeden ovčinec pod vládou jednoho pastýře, na to je už příliš pozdě, ale že budeme v mnohosti a různosti, hledat jednotu a usilovat o ni. Že ve styku a dialogu s ostatními církvemi nebudeme stavět jen na tom, co nás rozděluje, ale právě na tom, co nás spojuje. Že nebudeme členy ostatních církví vnímat jako protivníky, ale jako své, byť odloučené, bratry. Ono totiž rozdělení, ať se jedná o nejužší společenství, jako jsou naše rodiny, stejně jako národy, státy a velká společenství, je vždy produktem našeho sobectví, netolerance a neústupnosti - a to lze překonat jen láskou. A o lásku ke svým nejbližším i těm vzdáleným; k těm, co nás mají rádi i co nás nemusí; k těm, kteří hrají s námi na našem plácku i těm, kteří mají svůj píseček a možná s námi ani hrát nechtějí – k těm všem, jak krásně říká Starý zákon: „vzdáleným i blízkým“, mějme vzájemnou úctu a usilujme o hledání cest k sobě navzájem. A to i za cenu ústupků a velkorysé ohleduplnosti.
Jiří Vojtěch Černý
