Milá vzpomínka
V rámci pokračující akce „vzdělávání seniorů“ chodíváme spolu se stovkami „dříve narozených“ Pražáků na různé přednášky a kurzy; mimo jiné i na kroužky cizích jazyků. Naše paní učitelka francouzštiny nám nedávno uložila poněkud neobvyklý domácí úkol: každý si měl doma vybrat nějakou rodinnou fotku - ať už starou či třeba současnou - a popsat ji francouzsky - a to ještě tak, aby ten komentář vyšel aspoň trochu vtipně. Tož jsem hledal mezi fotkami a vybral jednu, na níž jsou naše vnoučata - trojčata ve svém líbezném věku, kdy jim bylo teprve něco málo přes rok, kdy se jim objevovaly první zoubky a kdy se začali pokoušet chodit „po dvou“ a tvořit první slůvka - tedy z těch časů, na něž rodiče ani prarodiče nikdy nezapomenou, protože tehdy s těmi maličkými prožívali dny štěstí. Bylo moc milé se na ně dívat, jak si spolu hrají. Trojčata měla spoustu hraček a mezi nimi i větší plastové vozítko – takový typ „odrážedla“, na němž se děti rády vozily. Na oné vybrané fotce si obě holčičky na tom „přibližovadle“ hoví - a jejich stejně starý bratříček - na ještě vratkých nožičkách se snaží je vozit po pokoji - opírá se do vozíku, ale ve skutečnosti se ho spíš přidržuje, aby sám neztratil balanc. Musela to pro něj být velká fuška, ale statečně postrkoval vozík kupředu. Při pohledu na tu fotku mi napadla takováto „bublina“ - jako že si v duchu pro sebe říká: „Ty naše holky jsou dnes nějak extra těžké! Také jsem mohl s tou jízdou počkat, až jim máma vymění plínky za nové. Kdyby byly suché – a tím pádem lehčí, byla by s nimi daleko menší dřina!“
Pokusil jsem se tedy těch pár řádek přeložit do francouzštiny, což pro mne nebylo zrovna snadné, protože do tohoto kurzu chodím zatím jen pár měsíců – a od maturity jsem tento jazyk téměř nepoužil, takže šedesát let staré znalosti se postupně vytratily. Po mnoha škrtáních a přepisováních jsem to přece jen napsal a odevzdal v této podobě:
Parmi tous notre petit-enfants ils sont aussi trois enfants do méme age (triplé): un fils et deux filles. Maintenant, les enfants sont déjá étudiants de quinze ans, mais sur cette photographie ils sont encore trés petits – seulement une année, pas encore capable de marcher. Ils amusent ensemble: les deux filles étaient assises á petit charette (troteur) pour jouer, tandis que leur petit frére s´ efforcait do rouler ce trotteur – mais ce n´ est pas facille pour lui. Il me semble qu´il pensait: „Mes soeurs sont trop lourdes aujourd´hui! Évidemment leur pampers-langes sont déjá trop humides, pleine d´urine. Comme ce serait beau, s´élle recoivent des sécs, beaucoup plus legérs! Je pourrai rouler plus simple et plus vite!“
A protože „dobrovolnosti se meze nekladou“, když už jsem se „rozjel“, pokusil jsem se i o překlad do angličtiny:
Among our grandchildren there are even the triplets - (three children born at the same time). Today, they are already fifteen years old, but on that old picture you can see them at their age of only one year, not yet beeing able to walk properly. Among their numerous toys one funny carriage was most popular. One day, both little sisters were sitting on it and their little brother tried to push that fully occupied vehicle and carry both sisters together. Naturally, it was not easy for him - and I suppose that maybe following idea could occure in his head: „Those my sisters are considerably heavy today - perhaps the reason of it can be, that their pampers-napkins are too wett; however - if they would be exchanged and replaced for the new, dry ones, they would be much more light - and much easier for me to carry them…“
Od té doby už ve Vltavě uplynulo mnoho vody; z batolat jsou dnes patnáctiletí studentíci – ale ty vzpomínky jsou stéle ještě živé…
Karel Voplakal
